Přistupovat k výživě a čemukoliv jinému fanaticky – pokud se nebudu nějak stravovat každý den, nebo pokuď sním trochu cukroví, stříkanou jahodu bez farmářské smetany, zdegenerujeme a bude konec světa, konec života – je nesympatické, stresující (bojuj, nebo uteč). Přesto si myslím, že výživu je třeba brát vážně (výživu dětí obzvlášť). V klidu a současně je možné se těšit z jídla a při vaření mít pocit, že žijeme.

Vzhledem k tomu, že opakovaně dostávám otázku, co si počít s babičkami, které chtějí dávat dětem sladkosti (nejen okolo času svátků), napíšu sem alespoň kratší komentář. Podotýkám, že vím, jak je to těžké a nepříjemné. A říkám si - a co děda? Ten mlčí jak kapr a je mu to jedno?

Říká se: “Babičky jsou tu od toho, aby rozmazlovaly.” Rozmazlovat znamená činit slabým a neodolným. Opakem rozmazlovat neznamená nutně vychovávat malého vojáka. Proč by někdo, kdo miluje své vnoučce, nechtěl pro něho to nejlepší? V souvislosti s jídlem bych to chápala jedině v tom smyslu, že děti skutečně vyživuje. Dobře vyživené dítě, spokojené dítě, zdravé dítě. A není třeba mu nic upírat, vše mu dopřát, pouze mu nedávat průmyslově zpracované sladkosti a nepřekrmovat ho ovocem. V angličtině se rozmazlit řekne “spoil”, tedy zkazit. Proč bychom tuto roli měli přisuzovat babičkám? Jedině cizím silám, před nimiž je naše povinnost je chránit.

Pojďme si trochu zrekapitulovat či definovat nejprve některé pojmy, které se týkají té otázky, na kterou není jednoduchá odpověď, kterou by šlo použít u každé rodiny s dětmi.

Je třeba na úvod zdůraznit či připomenout, že zodpovědnost za zdraví dítěte kdysi sice nesla celá vesnice, dnes ale především vy rodiče, nikoliv babička. Teď jste rodiče vy! Babička nemusí nést zodpovědnost za žádné následky stravovacích návyků (operace či trhání zubů, obezita, vedlejší účinky léků atd.), nenese zodpovědnost za nastavený základ zdraví dítěte a jeho návyků navzdory tlaku společnosti a cukrem promořeného prostředí, v jakém žijeme. Její vlastní kondice a zdravotní stav často bývá předobrazem toho, jak na tom budete sami, pokud budete dbát jejich zásad. Sama je možná obětí svých stravovacích návyků a každodeních rozhodnutí. Možná už má méně vlastních zubů, než má kočka tlapek.

Sladkosti – tím máme zřejmě na mysli sladkosti (doma dělané či kupované), které obsahují bílou mouku, cukr, slazené nápoje, džusy, džusíky, mošty, přemíra ovoce, nenamáčené ořechy, zázračné (v zimě snesené) cereální vajíčko s nepříznivým poměrem mezi omega 6 a omega 3 ve prospěch omega 6, možná i ztužené rostlinné tuky (Hera).

Kolísání krevního cukru

Po požití jídla (i bílkovin a tuků) člověku v nějaké zdravé míře stoupne krevní cukr a pak zase pomalu klesne na nějakou udržovací linii (pokud není diabetik). Čím mírněji stoupne a na delší dobu, tím déle se cítí nasycenější. Záleží samozřejmě na jedinci, na věku, na stáří, na tom, zda je to svalovec, nebo stařenka, zda je to havíř nebo sekretářka atd.

Po každé potravině (jídle) nám v nějaké větší či menší míře (glykemický index, průměr indexů) stoupne krevní cukr, to je normální. Bavíme se zde o sladkostech z rafinovaných potravin, tedy nepřirozených polotovarů s nepřirozenou metabolickou reakcí (rychle a moc vysoko). Problém nastává při opakovaném požívání těchto průmyslově zpracovaných sacharidů (potravin, v nichž sacharidy převládají), jako jsou výrobky z bílé mouky, cukru, džusy, sladkosti apod. Nejenže jim chybí živiny, ale příliš rychle a příliš vysoko nám po nich stoupne krevní cukr (a s ním inzulín, který musí chudák slinivka produkovat) a následně rychle a prudce cukr padá a nevydrží v mírně zvýšené linii po delší dobu. Sally Fallon tomu říká “horská dráha” krevního cukru. Následuje hned pocit hladu a opět zřejmě konzumace snadno dostupných rafinovaných sacharidů, které neuvařila příroda. Přispívá to jistě mj. k obezitě dětí. Pokud je člověk nemocný (tělesně či duševně), tak neustálé vysoký cukr s inzulín, pak zas prudký pokles cukru, obezita atd. jistě také tělu k uzdravení nepomáhá. Neříkám, že se v opačném případě se lidé ihned vyléčí, ale jistě nemocnému člověku (ani zdravému) neuškodí, když se horským dráhám cukru vyhne. A může, ale nemusí si hned kupovat měřič glukózy a úzkostně (hypochondricky) sledovat, co se mu s krevním cukrem děje. Chceme přece žít normální život.

Čím méně vajec z volného chovu, tuků, oříšků a vlákniny, tím nepřirozeně rychle a příliš vysoko stoupne krevní cukr a tedy i inzulín, což je prozánětlivá reakce spojená i s chemickou odměnou a návykovostí a krátkou dobou nasycenosti. Zlé breberky ve střevech se také radují a budou chtít další dávku. Nehovořím zde o nějakém jednorázovém zahřešení (i když ani to není nutné realizovat), ale o problému s takovou výživou na denní bázi.

Celkově je dobré si ujasnit, co je to zdravá strava a jaké zdraví vytváří.

Babičky, aneb není babička jako babička. Tady už je to s definicí složitější, jde totiž o spektrum různých osobností (i dnes různého stáří). Jsou babičky typu Susun Weed (78), která je autorkou naší nové knižní řady Herbář moudré ženy. Tato svou vnučku vychovala podle knihy Vyživující tradice. V jednom rozhovoru pro Wise Woman Radio s její autorkou Sally Fallonovou ji představila jako „jednu ze svých nejoblíbenějších lidí na celé planetě“. Sally ji na to odvětila, že jde o „obdiv vzájemný“. Susun Weed je totiž tak trochu „Sally Fallon v bylinářství“ – tak třeba nepotěší milovnice aromaterapie, neboť „esenciální vonné oleje“ považuje za „bílý cukr“ průmyslového bylinářství, ať už třeba ve vedlejších účincích na organismus, tak v dopadu na prodejnost produktů, které je obsahují. První kniha, kteoru do ní překládám je Období menopauzy: Alternativní přístupy pro ženy od 30 do 90 let. Není vyloučeno, že v souvislosti s jejím vydáním v němčině a češtině neuděláme v ČR nějaké setkání se Susun, ale nic konkrétního zatím neslibuji.

Charakterové typy babiček:

0. Žádná není, protože třeba už umřela v mládí a rodič je polosirotek. Žádná babička, žádné sladkosti. Nebo zbývá jen babička ze strany jednoho partnera, a tudíž může případná válka po „nalezení chemických zbraní v podobě sladkostí“ probíhat jen na „jedné frontě“.

1. Jsou moderní babičky (možná chodí i do fitka, na túry nebo jsou kaskadérkami), které se upřímně snaží jít s dobou a respektují a vnitřně souhlasí s přáním rodičů, aby si na lednici daly kopii třeba nějaké stránky z Knihy o miminkách a dětech a podle ní vařily vnoučatům a nezapomínaly dávat ovoce jen se smetanou…

2. Jsou takové babičky, které takové přání rodičů nedávat sladkosti sice respektují, protože chtějí mít dobré vztahy s „mladými“, tedy přístup k vnoučatům, ale v duchu s nimi nesouhlasí a občas z nich takový nesouhlas prosákne na povrch. Žádnou souvislost mezi sladkým a zdravím dítěte nevidí.

3. Jsou i takové, které názor rodičů na sladké nerespektují, neřídí se jím. A ani to nevypadá, že svůj postoj by mohly v dohledné době změnit, protože samy sladké jedí a odfiltrují si z pozornosti jakékoliv nové informace, které by hovořily v neprospěch cukru a o nutnosti ho minimalizovat. Okolní svět ji navíc jen potvrzuje, že sladkosti z bílého cukru patří do našeho tradičního života, do naší kultury. Řekla bych, že mají trochu pokřivený vztah k mladým rodičům, protože je nerespektují. Dítě je nedůslednosti rodiny demoralizováno (někdo tomu říká “rozmazlováno”), může v něm vznikat zmatek jak k tomu, co smí jíst, tak i k tomu, koho poslouchat, když se dospělí alespoň naoko neshodnou.

4. Vzácně jsou jsou mezi námi babičky, které mají takovou poruchu osobnosti či charakteru, že už jen snaha o nějaký zdravý vztah s nimi může být natolik vyčerpávající, že řešit nějaké sladkosti a děti je ta poslední věc, která by rodiče u této babičky trápila. Mohou být vztahovačné, až paranoidní, vše obrátí proti vám nebo překroutí tak, jak se to jejímu patologickému způsobu myšlení hodí. Taková babička nemá a nikdy nebude mít zájem, abyste jí něco vysvětlili, nemá zájem o spolupráci ve věci výživy vašeho dítěte. Sama je v jistém smyslu dítětem. A pokud sami nejsme dítětem, tak to pochopíme a nebudeme zas a znovu doufat, že se to někdy změní, že jsme třeba vysvětlovali špatně.

Typy babiček z hlediska času, který tráví s dětmi

1. Možná žijí s vámi v jednom domě (RD) nebo v bytě v činžáku jen o patro níž a pro děti jsou obě domácnosti volně prostupné, takže riziko případné škody či šance na prospěšnost je potenciálně nejvyšší.

2. S babičkou se dětí vidí (a potenciálně se sladkostmi) 1x týdně.

3. S babičkou se dětí vidí (a potenciálně se sladkostmi) 1x měsíčně.

4. S babičkou se dětí vidí (a potenciálně se sladkostmi) 1x za půl roku, až 1x za rok i déle.

Pokud se s babičkou vidíte sporadicky, tak pokud na sladké nedojde ani řeč, zřejmě není třeba výživu a sladkosti s babičkou probírat, jako si spíš užívat vzácného času setkání.

Čím více ovšem času dítě tráví s babičkou (a čím je dítě menší, ale i v pubertě), tím více pozornosti je třeba věnovat tomu, čím děti krmí, zvláště když byste svou babičku zařadili do charakterové kategorie babiček 3. (nerespektuje a neřídí se vašim názorem) a výše. Možná si tak trochu i „kupují“ dítě za sladkosti, které už od ní dítě očekává jako holub rohlík. Babička sladkostmi dítě ovládá a kontroluje, jiné nástroje nemá. Dítě (kůň) by však mělo chtít být s babičkou ne proto, že zas něco dostane sladkého (cukříček), ale protože je na ní zvědavé, protože se od ní něco naučí, protože je zábavná, protože má vztah k ní a ne ke sladkému apod.

K celému problému je možné přistupovat 2 způsoby:

1. Nutričním

Čím vyšší číslo byste přiřadili své babičce z charakterových typů babiček, tím více bych se řídila radou Sally Fallon, a sice že než dítě pustíte třeba na nějakou párty (zde k babičce!), dejte mu najíst výživné jídlo, i když jste pozváni na oběd. Nevadí, že to vždy neuhlídáte. Na párty nebo u babičky aspoň pak nesní tolik sladkého, které možná bude k dispozici na talíři neomezeně po celou dobu návštěvy, před hlavním jídlem i po něm.

Aby krevní cukr dítěte či dospělého nestoupl prudce rychle, je možné dělat toto:

- nejíst sladké na hladový žaludek. Jako první sousto nejíst sladké (dezert bývá přece nakonec), ale třeba kysané zelí nebo dušenou zeleninu, pak bílkoviny, před jídlem se napít trošky řepného kvasu (ne limonády) nebo vody s kapkou citronu (jablečného octa), sladký dezert (i zdravý a výživný) až nakonec, ideálně si vybrat dezert z vajíčka, ořechů a tuků (máslo, sádlo, kokosový tuk …), které tlumí vystřelení krevního cukru nahoru. V Japonsku dělají tzv. moči (omoči) z fazolí, které jsou bohaté na bílkoviny.

- po jídle obecně či po sladkém se hned hýbat (procházka apod.)

- mít více svaloviny Krevní cukr Rambovi po pozření kostky cukru tak prudce nestoupne, nasáknou ho svaly. Totiž cukr (glukóza) se v podobě glykogenu uloží ne do podoby tukových buněk nebo triglyceridů, ale do svalových buněk. Zkrátka díky svalům má cukr kde bydlet.

- vysvětlete babičce, co může dětem kupovat a vařit místo sladkostí a sladkých nápojů (i moučníky lze sladit jen ovocem, ale ani ovocem se dítě nemá bez rozumu přecpávat, na svačinu může mít křupavé oříšky, sýr, doma připravené sendviče).

2. Vztahovým

a) Možná bude nutné regulovat čas, jaký si přejete, jaký dovolíte nebo musíte dovolit (kvůli hlídání), aby dítě s babičkou trávilo. Pokud babička nerespektuje váš názor na podávání sladkého, je třeba čas, který dítě s babičkou tráví, omezit. Třeba se i odstěhovat dále. To ale je spíš útěk, než asertivní jednání.  V případě babičky ze 4. kategorie je třeba zvážit úplné přerušení kontaktů (neb zde nejde jen o sladké), aniž bychom před dětmi babičku museli hanit. Možná si to, jak se chová, nevybrala. Naše židovsko-křesťanská kultura (částečně i rodinné konstelace)  učí: cti (či uznej, vzdej hold), matku svou. Je třeba uznat, že bez babičky (matky) bychom sice na světě nebyli, to ale neznamená, že ji něco dlužíte. To ona měla dítě, ona byla za něho zodpovědná tak, jako vy jste dnes zodpovědní za dítě své. Na druhou stranu existuje i nematerialistický (nepokrevní) přístup ke vztahům – třeba najdete osobu duševně spřízněnou ve věku svých rodičů, kteří mohou vašemu dítěti babičku alespoň částečně nahrazovat. A možná vás bude lépe respektovat než žena, která si jen pamatuje, jak jste se počurávali a „nad kterou se chcete povyšovat“.

b) Asertivní hry s problematickou babičkou

To, že babička není ochotna respektovat přání rodičů nedávat či nekupovat dítěti sladké a vy jí to dovolíte, pak problém zřejmě není v babičce, ale ve vás.

Není ve sladkém, ale ve vzájemném vztahu babičky a rodičů dítěte, potažmo v sebehodnotě rodičů dítěte, kteří se musí učit nastavovat i babičce zdravé hranice a učit se asertivním „hrátkám“ s problematickou babičkou. Komunikace s ní se odvíjí od naší i její vlastní zralosti a (ne)ochoty se podívat na věci jinýma očima. I zde je třeba pochopit, že třeba peče s láskou a ztotožňuje se se svým dílem. Je třeba ocenit, jak je hodná a láskyplná.

Pokud bydlíte ve svém bytě či domě, vaše vyjednávací pozice je sice silnější, ale mám za to, že není se třeba bát nepouštět dítě k babičce tak často, ani když bydlíte ve stále ještě jejím domě. Nemusíte kvůli tomu zpívat její píseň. Třeba jste životem v jejím domě nabyli věcné břemeno (právo k užívání bytu), ale halvně – kdo štěká, ještě neznamená, že kouše. Musela by být totiž hodně krkavčí, aby vás vyhnala i s dítětem pryč a vy ste museli pro domnělý „klid“ a „pěkné“ vztahy s babičkou obětovat zdraví svého dítěte a dát ji volnou ruku.

 Představte si ji jako pohádkovou bytost, v nejhorším případě jako babu Jagu a tvrdošíjně neuhýbejtee ze svého cíle, ani kdyby vás zlo vydíralo tvrzením: „Ušetři babušku, ušetři Jagušku, mám slabé srdce a nesmím se rozčilovat. Tak už ani vnoučata nesmím vidět, to si na stará kolena nezasloužím...To jim nemožu dát Milku? Děcka by měly jíst enom cukr -- je to dobré na kosti!“ Zřejmě bych ji řekla: „Právě proto bys ani ty neměla jíst tolik cukru …nebo „vidíš, máš slabé srdce, ale stále dost sil, aby ses hádala.“ Anebo prostě neoponuje a rozviňte její vlastní postoj do obřích rozměrů: „Babi, máš po operaci kyčle, zubní protézu, kolik myslíš, že bys musela sníst kil cukru navíc, aby ti ten cukr ty kosti ochránil?“ Nebo: “Tak jez sladké hlavně ty sama, vždyť jsi sama říkala, že dokud člověk může jíst, tak má jíst, horší je, jak omarodí a už jíst nemůže!”

Je to cítící bytost, ke které máte silný citový vztah (je-li to vlastní matka), a měli byste s ní jednat (vysvětlovat) s respektem, slušně a klidně, ale určitě byste neměli přistoupit na to, že jste zodpovědní za zdravotní stav jejího srdce. To, že je někdo starý, nemocný či vám něco daroval a hlídá vám dítě, ještě neznamená, že se vzdáte zodpovědností za zdraví svého dítěte, že takový člověk nemůže manipulovat, právě proto že se cítí slabý.

Je třeba zacházet při kontaktu (ve vztahu) s babičkou asertivně, s humorem, hravě. Základní pravidlo při jednání s ní je trpělivost, klid, humor, jednání bez hněvu, bez urážek, ačkoliv ona sama se může začít hněvat, urážet a jinak zraňovat a přidávat polínko do ohně. Při příštím setkání možná zmírní svůj postoj a zvykne si na to, že to máte jinak. Možná bude třeba jí dopřát jen čas.

Pokud pořád při Vaší návštěvě nabízí sladké, zkuste ji dezorientovat, třeba nějakou otázkou, abyste odvedli pozornost od sladkého a dítěte a ona musela pátrat po odpovědi. Třeba ji rozpovídáte, odvedete pozornost k hezkým vzpomínkám na něco a než se vzpamatuje, už budete po návštěvě na odchodu. „Tož to mám žrát sama?“ „Aspoň ti víc zůstane, když to máš tak ráda.“ Nebo ji dezorientujte přímo v prostoru místnosti lehkým otočením těla o 180 stupňů. Když tak v přírodě učiní vyplašený kůň, znamená to, že už je predátor daleko a on se může otočit, podívat se a přehodnotit nebezpečí, odfrknout si a setřást ze sebe stres ...

A jak je to u vás? Máte nějaký recept, jak na babičku? A kam se poděl dědeček? Proč se hovoří jen o babičkách? Neměl by do věci zasáhnotu i on a nebýt pasivní? Vím, sladkosti jsou všude.

Zaujal vás tento článek? Pak děkuji za jeho případné sdílení na FB, instagramu apod.