VÁNOCE 2024 
SVAČINY DO TRADIČNÍ JAPONSKÉ KRABIČKY
Chápu, že ne každá žena má možnost zůstávat jako Japonka po provdání do konce života v domácnosti nebo je paní na statku pracující z domu a mít čas důsledně chystat všem svačiny, ale je třeba ocenit, pokud se o to alespoň občas snaží a nevyčítá si, pokud to ne vždy stíhá tak, jak by si přála či plánovala.
Někdo z nás bydlí na statku, někdo v panelovém domě ve městě, někdo má malé či velké děti, nebo aspoň manžela či dědečka. A všechny tyto drahé bytosti, často bezbranné vůči průmyslovým potravinám, většinou chodí do školy, do práce nebo aspoň občas někam na výlet. Realita je taková, že jídlo z obchodu či v jídelnách není stále ideální, a právě proto má smysl připravovat doma takovou svačinu, která nás vyživí a aspoň omezí množství spořádaného jídla vyrobeného potravinářským průmyslem. A jak už víme, hlavní problém kupovaného jídla včetně různých ovocných nápojů i bio džusíků je, že nemá tolik živin a že nám vyhání krevní cukr moc nahoru (zvláště po konzumaci na lačno) a tím pádem i inzulín, který pak brání tělu hojit si malé zánětky. Zlé vysmáté bakterie ve střevech se pak už těší na další várku podobných potravin. Dříve či později se dostaví dopad – civilizační choroby těla i hlavy (senilita).
Vlastně pokud rodiče nejsou spokojeni se složením či kvalitou obědů ve škole, je tu tato dočasná možnost (než se věc zlepší) dávat dítěti svačinu a do termosky aspoň teplý čaj či vývar. Teplé jídlo lze podávat rodině až v podvečer – barbarsky k počítači nebo ke společnému stolu, což se my snažíme dodržovat. Totiž třeba v takové v Anglii mívají k obědu sendviče a až později mají teplé jídlo (dinner), takže není nikde napsáno, že dítě musí mít v poledne teplé buchtičky se šódó či jiný teplý oběd jako v českých zemích. Ne vždy to, co je dobré pro jedince, je dobré i pro celou rodinu či kolektiv dětí, ze kterého by dítě bylo v době obědů vyloučeno. Všichni jdou na oběd, zatímco ono si jí to svoje na míru ušité a jinak zdravé jídlo osamoceně v koutku. Hovořím zde tedy když už ne o obědu, tak alespoň o svačině z domu.
Každý den si totiž můžeme pochutnat na něčem lepším než na jídle s nepříznivou metabolickou reakcí či dopadem. Toto vše nám připomíná i kniha pro děti Kuchařka pro děti, která věnuje jednou část i svačinám či obědům (bentó) do tradiční japonské krabičky. Krabička mívá 3 přihrádky, a to pro:
sacharidy – rýže, pohanka či chléb, sladké brambory, bezlepková placka
bílkoviny – sýr, vajíčko, maso, rybky, luštěniny, zbytky od večeře
zelenina – já osobně dávám vždy do té třetí přihrádky kysané zelí nebo sezónní zeleninu.
Často obsahu celé krabičky dám poslední „požehnání“ na cestu v podobě lehounkého posypání jemnou keltskou solí, díky které vše chutná lépe. Mimochodem jste možná slyšeli, že jídelny „by měly dětem jídlo méně solit“. Z Knihy o miminkách a dětech je ale zřejmé, že solit se má normálně dle potřeb těla, které třeba sportovalo nebo se potilo v letním horku, raději se má omezovat průmyslová strava a nedělat ze soli obětní beránek. Je třeba ale solit přírodní solí typu keltské mimo jiné proto, aby se nesnižovalo IQ dětí (tedy i jejich kognitivní potenciál).
Když jsem studovala v Japonsku, připadalo mi velice milé, že si děti i někteří dospělí nosí malé krabičky hako (lakované, zděděné nebo koupené i s jídlem, celé na jedno použití) s lakovanými hůlkami (nebo dřevěnými hůlkami na jedno použití), kde má každá potravina svoji přihrádku. Často se jednalo o bílou rýži, mořskou řasu, jedlý lopuchový kořen (gobó) a nějakou bílkovinu v podobě třeba smažené či sušené rybky, vepřového či hovězího masa. Nechyběla ani kyselá švestička ume. Bylo mi vysvětleno, že je ta švestička zdravá a musím ji sníst. Dnes se ví, že když se člověk napije trošku vody s octem před zahájením konzumace, nevyžene se mu po konzumaci sladkého (včetně špaget z bílé pšeničné mouky) tolik nahoru krevní cukr (glukóza). Svačinu či oběd (bentó) tam tedy ženy připravují do krabičky (hako), ale většinou říkají takovému jídlu obentó s tím, že to „o“ znamená větší zdvořilost („honorifický prefix“).
Jednou jsem bydlela na pár dní v Kanazawě v rodině vysoce postaveného manažera Toyoty pana Muraty. Když ráno vstával na vlak šinkanzen do města Nagoja, i jeho ženuška vstávala s ním a připravila mu takovouto krabičku s jídlem, ačkoliv by mohl každý den navštěvovat nejkvalitnější restaurace a kupovat si jídlo po cestě. Mít svačinu z domu není tedy věc chudoby a šetření peněz za svačiny, ale je to věc záruky kvality a tradice.
Mít takovou krabičku má podle mě několik výhod:
1) Jídlo vypadá mile, uspořádaně (což jistě svědčí o vytříbenosti japonské kultury stolování), takže jen pohled do takové krabičky s pochoutkami může zvýšit produkci trávicích šťáv, a tedy stravitelnost všeho jídla z takové krabičky.
2) Myslím si, že ten, kdo takové jídlo konzumuje, musí cítit alespoň doznívání určitého napojení na maminku či manželku, babičku, od kterých se na velkou část dne odlučuje. V krabičce si tedy nosí unikátní lidské teplo a vůni domova, které si nikde – ani za eura ani za jeny – nekoupí.
3) Je především možností, jak poskytnout svým blízkým kvalitnější stravu.
A jakou krabičku máte vy?
Pokud ji ještě nemáte, třeba někoho potěší jako vánoční dárek. Ideální je prý dávat potraviny do nerezového materiálu (zejména kyselé potraviny), i když existují i krabičky z plastu, ale o plastu se vede diskuse, že působí jako endokrinní disruptor. Dají se koupit v českých eshopech nebo třeba v čínském aliexpress.com. Na víčku bývá i praktická přihrádka pro příbor.
Leave a Comment