Kamna magická...
"Přijde čas, že se zima zeptá, cos dělal v létě..."
Zatímo muži stavějí jako ptáčci hnízdo, samičky ptáčků ho vystelou peříčky, vnuknou mu to teplo domova, jedno bez druhého nejde, občas se to mírně prolíná. Přináším obrázek našich malinkých kamen, protože zaujímá pozornost návštěv, které k nám přivádím s tím, že je zvu do speciální "kavárny", kde podáváme čerstvě praženou kávu s domácí šlehačkou: jde o sporáček, obložený kachlemi, s troubou - ke hře "na kavárnu" slouží dobře.
Jde o standardní záležitost, kterou nám postavil kamnář pocházející ze Zakarpatské Ukrajiny, co v dětství v létě pásal krávy a jež je dnes členem českého cechu kamnářů. Nestandardní je akorát to, že je vše umístěno ve výklenku dole pod komínem (dvěmi flexibilními vložkami opatřeným), kde by se nedařilo lednici. Není ještě vše hotovo: na fasádu příjde ještě modelářská hlína, do které si mohu ještě vymodelovat třeba kocoura, a nějaká dlažba na odkládací plochy. Kachle jsou údajně ručně dělané a pocházejí z již zavřené továrny v bývalé NDR.
Takový sporák má samozřejmě své kouzlo - přitahuje jako večerní světlo mušky. Vešlo se vše do malinké místnosti, která bude sloužit jako minikuchyňka - pro Japonce naprostý standard. Tato místnost, ač není zdaleka hotová, již ale teď, jak už to bývá, přitahuje víc, než jiné, ač zařízenější místnosti. Jistě je to proto, že se z nich line teplo jako ze slunce a vůně jídla a čajů - vůně domova.
K vaření na nich bych řekla toto: topeniště u sporáku není hluboké, to proto, že mi ani tak nejde o vytápění místnosti, jako spíš o rychlé nahřátí plotny. Pokud jde o troubu, tak přestože nejde o žádnou "automatiku" na regulaci teploty, již při stavbě sporáku nám šlo o to, aby v troubě nevznikala příliš vysoká teplota - je zdravější vařit raději déle "pomalé jídlo" za nižších teplot, než rychle jídlo za vyšších teplot. A tak jsme nechali udělat hned z topeniště jeden kouřovod dozadu, který pak jde "okolo" vyjímatelné nerezové trouby (delší cesta), ale pro případ, že by to teplotně nestačilo, jde další i kratší cestou z topeniště hned doleva, kde je ale klapka (zavřít nebo otevřít tuto cestu).
Zatím ale mohu potvrdit, že delší cesta funguje výborně - aniž bych topila naplno, udržím si snadno teplotu okolo 149 st. C. Pokud trochu víc stoupne, využiju malých ventilů (otevřu okýnko na dveřích trouby. Hůře by se mi regulovaly vyšší teploty. Topit naplno ani zatím nemůžu,protože kamnář použil na naše přání kamnářský jíl, který pohltil moc vody, která se musí postupně dostat pryč. Takto pomalu se mi upeklo za nižších teplot hovězí maso na houbách, i jablečný koláč. Obojí krásně provonělo dům. Dnes budu zkoušet upéct kváskový chléb s kmínem a bylinkami.
Znala jsem kdysi jednu stařenku, co bydlela na kraji malého města v chaloupce s terovou střechou a chodila na soušky několik kilometrů do lesa a pak po hlavní cestě - na ohlých zádech táhla balík dlouhých větví a jak šla, chrastily jejich konce po asfaltu a my děti již věděly, kdo jde... Jmenovala se Aloisie a lidé o ní nemluvili jinak než jako o Lojzičce či Lojzce. Nebo také o Tělu. Totiž na námitku: "A není to pro Vás moc těžké?", jen prohodila s širokým úsměvem ve tváři lemované kudrnatými vlasy: "Ať trpí tělo, když na svět chtělo."
Při pohledu na tato kamna vidím babičku, ta babička jsem asi já nebo to dítě, co se zatím ještě houpe na koníčkovi, chodí do lesa na chrastí a v koutě kuchyňky ji spí kocour. Venku se už stmívá a je slyšet jen tikání hodin, tlumený hukot spokojeného ohně ve sporáku a odbíjení 18. hodiny na kostele...