OBSAH Předmluva Úvaha o ergonomii Předvedení pohybu Důležitost dýchání Seřízení kosiště

Autorem fotografií v tomto eseji je Jacques Lachance

Předmluva

V dubnu 2004 doktoři Helga a Otto Fleissovi (z Výzkumného ústavu obratlovců Steyr) byli osloveni organizátory blížícího se sympózia o kose, aby doložili své poznatky ohledně pohybů, k nimž dochází během ručního sečení, a aby provedli rozbor jejích účinků na lidské tělo. (Dr. Fleiss, profesor z Grazské univerzity, se zaměřil na námahu a následné chronické poškození páteře, jehož riziku je vystavena během práce a sportovních aktivit).

Za účelem této studie byli vybráni čtyři sekáči, kteří používají poněkud odlišnou techniku sečení. Manželská dvojice nafotila sérií fotografií a udělala několik videových záběrů. Jejich závěry, které byly na sympóziu skvěle prezentovány dr. Fleissem, potvrdily mé přetrvávající přesvědčení, že při plnění nejlepšího předpokladu nezpůsobuje práce s kosou v páteři žádné napětí a vskutku může být považována za tělesnou terapii.

Na konci svátečního týdne nafilmovali manželé ještě další varianty technik kosení ( včetně člena Rakouského národního týmu sekáčů). A nakonec bude k dostání text obsáhé zprávy, jehož autorem je sám manželský pár.

V dubnu onoho roku jsem byl coby jeden z iniciátorů požádán, abych napsal krátký esej, který by vysvětloval důvody, které stojí za mým poněkud neobvyklým stylem sečení. Nyní je v trochu rozšířené verzi umístěn zde, ne jako náhražka za odborný rozbor pohybu, ale spíš jako popis z pera jednoho hospodáře, co dělá a proč to dělá.

Autorem této fotografie je Dr. Fleiss Klikněte na obrázek pro větší verzi

Peter Vido, 3. ledna 2005

Existují četné odkazy v próze, poezii a v písních mnoha kultur, které se zmiňují o tom, že dobrá kosa patří do skupiny ručních nástrojů, jejichž používání může mít terapeutický účinek na tělo i duši. Ruční sečení bylo opravdu začasté připodobňováno k tanci.

Aby fungovalo jako fyzioterapie, musí být ale prováděno tak, aby docházelo k co nejpohodlnějšímu držení těla. (A ideální je, aby se co nejlépe využila síla, kterou osoba má).

Některé tradiční styly sečení toho dosahovaly; mnohé z nich nikoliv. Například některé kombinace kosišť a kos nutily člověka se předklánět víc než je pro páteř zdrávo a v různé míře byla kosa poháněna převážně jednou paží.

Lidé z venkova, kteří měli silnou tělesnou konstituci, většinu z toho nejspíš přijali za nevyhnutelné; snad tomu tak bylo vzhledem k jiným druhům prácí v hospodářství - používání kosy bylo snadné. (Jeden starý pán z Rakouska mi dokonce řekl, že "člověk by měl být schopen si při sečení odpočinout.")

Třebaže jsem začal jako hospodář používat tento pozoruhodný nástroj především z praktických důvodů, jeho potenciál "léčby" zaujal mou pozornost od začátku. Po nehodě jsem s poraněným pravým ramenem a pravým zápěstím jeden čas dlouho nemohl kosit konvenčním stylem. Kdybych dostal kosu pro levoruké, asi by to šlo, ovšem tehdy jsem nevěděl, že nějaká existuje.
 

Začal jsem se zajímat o tři problémy, o nichž jistě mnoho vážných uživatelů ručních nástrojů hodně přemýšlelo:

1. že nástroj je nejprve navržen a poté udržován (seřízování, broušení etc.), aby co možná nejefektivněji fungoval;
2. že uživatel využívá svou tělesnou hybnou sílu rovněž nejúčinnějším způsobem;
3. ve vztahu k oběma bodům výše a zvláště v momentech, kdy je nástroj používán po dlouhou dobu, by se měl uživatel cítit pohodlně.

Čím více jsem kosil s těmito úkoly v hlavě, tím více se mi zdálo, že z pohledu ergonomie by "konvenční" technika mohla doznát zlepšení. Například když využijeme sílu nohou, což znamená popohánění kosy částečně pomocí přesunutí váhy těla ze strany na stranu, požadavek síly pocházející z paží je významně snížen a paže se tak rychle neunaví. Krk a ramena mohou tak zůstat víc uvolněná a pohyb je vnímám jako "vyrovnanější".

Technika sečení, která je dole popsána, se rozvinula postupně během mých pokusů:

1. rozložit požadavek síly co nejrovnoměrněji po svém těle
2. optimálně synchronizovat pohyby s rytmem svého dechu

To, čemu já říkám "jeden završený pohyb" nebo jen "pohyb" se skládá ze dvou fází: krájející záběr (kosa se pohybuje dopředu) a tah zpátky (kosa se pohybuje zpět do pozice na začátku).

Na začátku pohybu je většina váhy dívky na pravé noze, která je v tom okamžiku také prohnuta. (foto #1) Lehce se naklání doprava a kosa spočívá na zemi.

foto #1

S tím jak se ostří pohybuje dopředu (foto #2 a #3), pravá noha se postupně natahuje a levá noha se začíná ohýbat. Trup se otáčí sledujíce "cestu ostří kosy" a břišní svaly pomáhají v kroutivém pohybu .
Foto #2	Foto #3

V okamžiku, kdy je krájející záběr, to jest první fáze, ukončen (fotka #4), váhá spočívá na levé noze, která je nyní prohnutá. Pravá noha, ze které je váha uvolněna, se poté pohne (šouráním) dopředu o vzdálenost shodnou s délkou postupu jednoho záběru směrem ke stojaté trávě, což je o 10 - 20 cm. Při snadném sečení s ostrým ostřím o délce 90 cm může být pokrok o 30 + cm. Všimněte si, že dívčino naklánění se na stranu jedním či druhým směrem nenamáhá kolenní klouby.

Foto #4

Na fotografii 5 právě dokončila záběr zpátky a její levá pata je lehce nadzvednuta při kroku dopředu. Její krk, záda a lýtko jsou téměř ve stejném sklonu. Jde o relativně zdravý postoj, který nenamáhá páteř (a velice se podobá jednomu základnímu pohybu ze sestavy tai-či.)

Foto #5

V malé míře je její tělo podpíráno po celý čas pomocí neustálého kontaktu nástroje se zemí, protože kosa zůstává v kontaktu s povrchem během obou fází pohybu. Při tahu zpátky se zvedá jen pata kosy - aby se ulehčilo tření nebo aby se uvolnila jakákoliv zamotaná vegetace - ale pustí se dolů před tím než se kosa začne znovu pohybovat dopředu.

Zvednout celou kosu z povrchu trávy při tahu zpátky a posléze ji lehce zvednout těsně před dalším ukrojením je normou některých tradičních stylu sečení.

Logiku spatřuju v tom, že to vytváří pro sečení větší rychlost. Může to být sice pravda, vynaložená energie ale převažuje nad přínosem, jestliže cílem žence je terapeutický pohyb. Hodina sečení na poli si tak vyžaduje 1200 až 1500 záběrů a průměrná kosa (kosa a kosiště) váží zhruba 1.5 to 1.8 kg.--což se přenáší do zbytečného zvedání více než dvou tun. Osobně cítím, že "přelévání váhy těla" stačí coby hnací síla a z pohledu ergonomiky je lepší.

Navíc každá polovina "završeného pohybu" představuje částečné zakroucení těla, které má účinek podobný stlačení cívkové pružiny: hnací síla kinetické energie vniká a je krátkodobě uchována ve svalech a šlachách. Pohyb opačným směrem poté toho účinně využívá tím, že pohání kosu aniž by se tělo nezdravým způsobem namáhalo. Samotné zakroucení je výborný způsob, jak uvolnit a rozhýbat páteř a přispět tak k celkovému zdravotnímu účinku kosení na zdraví.

Příležitostně se mě lidé ptají, zda "přesuny váhy na stranu" nenamáhají kolena, nebo mají připomínky, protože mají "špatná kolena", která by nemohli používat k "takovému tlačení."

Ve skutečnosti svými koleny málo tlačím. Ano, opravdu se ohýbají a natahují, ale jinak zde jsou více méně na to, "aby se vezla". Neexistuje zde žádné namáhání kolen do stran, jelikož je držím nad prsty chodidel; totiž v pomyslné linii se dívám dolů na stehno a přes střed čéšky bych se dostal k prstům. Výše zmíněné zakroucení se také koná hlavně v horní části těla, tedy od pasu nahoru. V kolenou je minimální.

Tak co tedy nabíjí ten posun? Jednoduchá odpověď bude: horní a dolní svaly nohou (samozřejmě spolu se šlachami natahovače - anat. sval).

Věc lze vysvětlit ještě jinak.

Posun začíná v hlavě. Pak přichází chodidlo; vždy to, které v okamžiku, kdy je potřebná hnací síla, stojí pevně na zemi. (To druhé chodidlo v tom stejném okamžiku zrovna udělalo krok vpřed). Ačkoliv na sobě nemají mnoho svaloviny, chodidla mohou jednat jako nositeli "proudu energie". Pokud je moje mysl dost soustředěná (v některé dny ne), mohu "vdechnout" tuto energii skrze paty chodidel a pomoci tak hnát naše posuny na strany. Když je mysl "někde jinde", nevyužívám této volně nabízené životní síly a musím se spoléhat pouze na svaly mého těla. Rozdíl je patrný - dříve se unavím a chybí mi toto "blaho".

Co se týče první otázky týkající se kolen - jsem přesvědčen, že styl kosení, který je zde popsaný, funguje spíše jako fyzioterapie než stres pro má kolena. Vězte, že i já jsem musel mnoho let žít se "špatnými koleny". Pro více detailů čtěte Poznámku 1.

Jakmile se oddáme jakékoliv namáhavé rytmické aktivitě, je docela přirozené časově seřídit své dýchání tak, aby bylo harmonické s pohyby. Tak jako dívka na fotce číslo 1 a 3 (během tlačení) vydechuje, při tahu zpět (fotka číslo 4) vdechuje.

Jde o základní věc a každý žnec, který dělá dlouhé rytmické záběry bez ohledu na styl, by synchronizoval výdechy s pohybem kosy dopředu.

Dodatečná myšlenka, která je částečně včleněna do stylu sečení (který je zde probírán), se týká orientální medicíny, která tuto myšlenku dlouho zdůrazňovala - že čím pomalejší a hlubší je dech, tím větší bude terapeutický účinek. Je zde nepochybné to, že dech, kromě toho, že nám poskytuje kyslík, také nese energii "čchi" ( Poznámka 2 ).

Za posledních 35 let svého života jsem během různě přerušovaného období praktikoval všelijaké zdravotní techniky "dovezené" z východní Asie a nemám pochyb ohledně jejich prospěšnosti. Analogie může být vedena mezi některými z těchto disciplín (zvláště tai-či) a uměním kosit; výše zmíněný způsob, jak nabíjet tělo k posunutí, je pouze jedním z nich.

A přesto by pohyb s kosou přes stojící trávu tak pomalu, jako když člověk praktikuje klasické tai-či, neposloužil zamýšlenému účelu. Hlavní důvod je prostě to, že fyzika potřebná k účinnému přeseknutí stébel trav diktuje určité minimum rychlosti, pod kterým by už ostří kosy dobře nesekalo.

Přesto jsem se pokusil sloučit sečení trávy s meditací a proto mým prvotním zájmem bylo zpomalit rytmus dýchání.

Tradiční pokosy se různí co do šíře mezi 1, 5 m a 2, 2 m a sekáčům trvá jeden krájející záběr 0, 9 vteřiny nebo méně. Prostřednictvím posunů do stran jsem zvětšil šíři pokosu na 2, 8 m-2, 9 m a mohu dýchat hlouběji. Podle podmínek ke kosení mi to trvá 1,1 až 1, 3 vteřiny k vydechnutí (krájející záběr) a 1, 3 až 1, 5 vteřin k nádechu (táh zpátky). Je to pro mě osobně pohodlné, když uvážím, že jsem na poli, abych kosil trávu a ne jen meditoval!

"Není všechno zlato, co se třpytí"

Jeden britský spisovatel popularizující kosu, který viděl mou techniku sečení během Svátku kosy v Rakousku, o ní v článku v jednom časopise psal jako o "výjimečně efektivní". Cítil jsem nutnost ho opravit s tím, že přesnější by bylo tuto techniku nazvat jako "uchovávající síly" nebo "snadná pro tělo".

Proto si myslím, že jsou nutné některé modifikace výše probíraných vodítek.

Zaprvé kosit výjimečně široký pokos není vždy výhodné či žádoucí nebo když na to příjde ani výjimečné účinné. To vše záleží u každého člověka na jeho parametrech účinnosti. Pohyb, o kterém zde pojednávám, nemusí být snadno oceněn, pokud je cílem vyloženě je pokosit trávu a pokud má žnec energii nazbyt. Například silný člověk sekající pokos o šířce 2 metrů a ženoucí kosu vesměs horní částí těla může za určitých podmínek pokrýt tolik povrchu za daný čas, kolik já udělám se svým pohybem v šíři 2, 9 m, ale on bude pracovat při sečení této trávy více. ( Poznámka 3 ).

Jsem si jist, že i když bychom nebrali v úvahu terapeutický účinek, ani já či moje manželka nebo děti bychom nemohli tolik kosit, pokud bychom použili jakýkoliv tradiční styl, o němž je mi známo. (Mnohem dříve by nám už nezbývalo sil.) Zadruhé takto široký pohyb je zcela nevhodný při kratkodobých soutěžích, kde spíše rychlost než technika šetřící síly hraje rozhodující roli.

Náš přítel Tony Beeler (švýcarský hospodář a jednu dobu šampión v kosení ve své zemi ) rád říká, že : "Dobrý žnec může kosit s jakoukoliv kosou a špatný žnec neumí kosit se žádnou".

V jistém smyslu má pravdu; viděl jsem ho předvádět výjimečně dobré kosení s několika kosišti pro něho příliš dlouhými a s jedním, které by pasovalo k 10letému chlapci.

Ale jen málo lidí je jako Tony...a k dosažení nejlepších výsledků by kosiště mělo mít specifické míry podle velikosti osoby a také podle charakteru terénu, který má být posečen.

Navíc pro seriózního uživatele kosy na různé úkoly by bylo mnohem lepší mít tento nástroj alespoň o velikosti určené pro dva specifické účely. Pro nedostatek jiných obecně přijatých termínů hovořím v tomto smyslu o "polní kose" a "zastřihovací kose".

Polní kosa s delší kosou a delším kosištěm je lepší na práci v oblastech, které nemají žádná omezení co do šíře pokosu (což by samozřejmě mohl být i rozlehlý sad nebo trávník). Jde o upřednostňovanou verzi kosy pro výše probíraný styl pohybu s hlubokým a meditativnějším dýcháním.

Zastřihovací kosa je vhodnější, když překážky nebo charakter terénu omezují šířku sečení a určují pozměněný nebo neustále se měnící vzorek záběru. Tento typ kosy vzhledem k té druhé by měl mít kratší kosu a kratší kosiště. Já bych použil kosiště ještě s jinými rozměry pro extenzivní kosení na velmi příkrém svahu, ale tyto dva typy jsou ony dva "základní modely".

Ústředním bodem mého popisu měření kosiště, aby bylo "ušité na míru", je kyčelní kloub, na němž horní část těla během sečení rotuje. Vzdálenost mezi tímto bodem na těle a zemi jako vzdálenost "A" (diagram 1) :

Nehledě na všechny variace vzhledem k proporcím individuálního těla věřím, že pravé madlo (to nižší) od kosiště k zastřihováníby mělo sahat ke kyčelnímu kloubu osoby, když kosiště s nasazenou kosou stojí vedle sekáče, jak je vidět na diagramu 1, a mělo by být alespoň 5 cm nad oním bodem u kosiště z polní kosy. (Měření je provedeno v obuvi určené pro sečení; rozdíl může činit až několik centimetrů).

Nyní můžeme (v diagramu 2) nazvat vzdálenost mezi nižším madlem kosiště a koncem kosy (v diagramu 2) jako "A1" u kosy pro zastřihování a "A2" u kosy na pole. Vzdálenost mezi madly můžeme nazvat jednotlivě jako "B1" a "B2". B1 by mělo zázorňovat vzdálenost od lokte žence k nejvyššímu konci prstu (zpravidla prostředníku, pozn. překl.) u vzpřímené dlaně a také se jí říká "loket". B2 by mělo být (u polní kosy, pozn. překl.) o 5-10 cm delší než B1. Existují dva detaily, které jsou-li začleněny do designu kosiště, mají za výsledek ergonomičtější nástroj, protože mi pomáhají pracovat uvolněnějším způsobem:

1) Dřevo navíc na horním konci kosiště (vyváží kosu a vybalancuje tak celý nástroj);
2) Tvar madel a úhel, pod kterým jsou připojeny ke kosišti

pokračování příště...