Kosa té nejlepší kvality a která se hodí přesně k úkolu, který s ní zamýšlíme, nám bude pramálo platná, bude-li tupá. Nedá se zde dostatečně zdůraznit to, aby žnec uměl kosu nabrousit. Abychom se nedali nachytat relativitou slova "ostrost", můžeme jednoduše říci, že ostrá kosa je ta, s níž se snadno seče.

V určité fázi mých začátků, kdy jsem věřil, že už vím, co znamená "ostrý", jsem si dovolil sdílet tyto své "znalosti" s některými přáteli, kteří kosu používali. Bylo to asi následující rok, kdy jsem začal chápat další detaily a nakonec zdvojnásobil svůj průměrný výkon za hodinu či kdy jsem kosil každého půl hektaru dvakrát tak snadno. Tato věc se v žádném případě netýká jen ostří kos a myslím, že zkušený řezník či holič ze starých časů nebo dělník, co zpracovává dřevo, by se mnou souhlasil. Mnoho let poté, co se již považujete za zkušeného žence, se stále budete učit brousit - stejně tak i já. Proto chápejte to, co budu dále psát, jako pokus jednoho učedníka o sdílení jeho znalostí.

Klišé "ostrý jak břitva" často bez rozmyslu používáme, aniž bychom chápali, že u odkazů k mnoha jiným ostřím, než je břitva, jde o poněkud prázdnou analogii. To, že broušení je proces zužování kovových hran, je více méně známo komukoliv, kdo používá řezné nástroje. Obyčejný uživatel nicméně věnuje příliš málo pozornosti vytvarování specifického zkosení. Důsledkem je to, že mnoho nástrojů jako jsou nože, sekery a samozřejmě i kosy s relativně ostrou hranou či dokonce "ostrou jak břitva" dobře nefungují. Kdybych se vyjádřil ještě jinak, řekl bych, že tenká hrana vždy neznamená že "snadno řeže", nebo srovnatelné silná (tlustá) musí být tupá.

Většina dnešních dělníků zpracujících dřevo, kteří jsou závisí na ručních nástrojích, to ví, stejně jako to například věděli ti nejlepší z drvoštěpů. Někteří byli známí pro své schopnosti brousit ostří. Načež však jejich sekery dobře odsekávaly největší štěpiny z kmenů stromů, aniž by měly tendenci ve dřevě "uvíznout". Mnoho z těchto mužů by nebylo schopno to teoreticky dobře vysvětlit, ani by přesně nevědělo přesně úhel, vůči němuž své nástroje brousí na rotační brusce u a obtahují je pak brouskem. Co věděli, bylo to, jak přimět své sekery, aby snadno sekaly. (Mimochodem příslušné zásady vysvětluje Dudley Cook v Knize o sekeře ( The Ax Book ) , jediném obsažnějším textu na téma sekernického řemesla, jaké jsem dosud objevil.)

Jelikož není možné spatřit profil ostří kosy (pokud ostří nenařežeme na části), dovolte mi k ilustraci konceptu tvaru použít příkladu seker. Geometrie jejich předních částí a hran (ostří) je dost velká, aby se na ně dalo snadno dívat.

Není těžké za pár minut jen s pomocí ručních nástrojů nabrousit téměř každou sekyrku nebo dokonce obrovskou sekeru na štípání tak, aby její hrana byla ostrá jako nástroj k holení hlavy.

Velká sekyra na štípání dříví s takovou hranou by byla nepoužitelná jakožto nástroj ke kácení stromů. K přeseknutí dřevitého vlákna by byla kromě břitkosti nutná sekera s průraznějším profilem, jaký je možný u vnitřního tvaru sekery ke kácení. Podobně ostří kosy, které by mohlo holit hlavu není nutně také takové, jež by za některých situací při sečení sekalo snadno, když tak jen pár záběrů. Na druhou stranu by mohlo být méně břitké než "břitké jak břitva", ale vhodně vytvarované, při čemž bude dobře fungovat. Totéž může být řečeno o sekeře ke kácení. Nicméně "vhodně vytvarované" a "tenké" nemusejí být synonymními výrazy.

Zatímco v teorii tenčí hrana snáze proniká látkou, odolnost rostlin vstupuje do této rovnice jako limitující faktor. Ostří s příliš tenkým profilem se prostě rozpadne.  Proto proces broušení je možno považovat za hru na nalezení kompromisu mezi splněním dvou protikladných úkolů - snadného proniknutí a trvanlivosti ostří. 

To je důležité uvážit během obou kroků při broušení, o nichž já hovořím jako o zkosení a obtahování.

Zkosení nástroje funguje jako mezičlánek mezi svým hlavním tělem a nejzazším bodem své řezné hrany - počáteční kompromis mezi kvalitou síly a proniknutelnosti. Některé nástroje mají jen jedno zkosení, jež je nazýváno primární; jiné mají také sekundární zkosení. Každé z nich může být jen na jedné či na obou stranách hrany. Jejich přesné úhly definují úroveň shora zmíněného kompromisu.

Většina nástrojů získává primární zkosení během nebo v okamžitém následu po procesu výroby. Sekundární zkosení jsou občas záměrně přidány výrobcem nebo později uživatelem. Jejich účelem je zvyšení trvanlivosti a také zredukování času při obtahování, a to tím že se nemusí odstraňovat ocel z celého primárního zkosení.

Záleží na osobním doteku jednotlivého uživatele - pro jaké specifické úhly u obou zkosení se rozhodne a zda sekundární zkosení by mělo být uděláno na jedné straně, na obou, či vůbec ne. Například mírné (5 stupňů) sekundární "zadní zkosení" na spodní straně některých širokých seker, pořízů nebo velkých dlát k odloupání tenké vnější vrstvy materiálů redukuje jejich tendenci zasahovat do dřeva příliš agresivně, takže se s nimi snáz manipuluje.

U kos kontinentální Evropy, Ruska a Blízkého východu je jasně definováno primární zkosení shora. Zkosení, jež je prvně úkolem kovářů kos, je dosaženo pomocí poněkud neobvyklého procesu tvarování za studena, jemuž se říká klepání (roztepání nosem kladiva, pozn. překl.). Tohle je první krok při broušení , který činí žnec v pravidelných intervalech po celou dobu používání nástroje. Jeho účelem je požadovaná geometrie primárního zkosení. Za ještě frekventovanějších intervalů (asi 5 minut) dochází ke konečné úpravě zkosení pomocí obtahování - běžněji se u kosy hovoří o přejetí brouskem.

Je to neobyčejně užitečné nejen pro uživatele kosy, ale také jakéhokoliv jiného nástroje s ostřím, pochopit, že obtahování je ve své podstatě jaksi protichůdný proces. Zatímco použití kamene (brousku, pozn. překl.) je podstatné k dosažení nejlepšího výkonu, postupně se sedře samotné ostří a nakonec je nutné se vrátit k prvnímu kroku broušení - znovuvytvarování primárního zkosení (klepání).

Uvažujeme takto zejména u tématu ostří kos, jelikož obtahování tohoto nástroje je klasickým příkladem neúmyslného vytvoření sekundárních zkosení, kdy je dost rychle zničena pečlivě vytvarovaná geometrie samotného ostří a spolu s ní její nejlepší výkon. Zóna zkosení u jakéhokoliv nástroje, jenž se zrovna používá a obtahuje, je samozřejmě v procesu transformace.

Po několika obtaženích brouskem (od 2 do 6ti hodin používání) nejzasší hrana získá zaoblení či konvexní tvar. I když je to sotva vnimatelné při letmém pohledu, při používání je snadné si toho všimnout. Účinek obtažení se postupně ztrácí. V určité fázi může kosa stále kosit měkký rostlinný materiál relativně snadno, zvláště, když přidáme na síle. Nakonec stébla tvrdších trav neposečeme už vůbec a začneme se předklánět. Vzhledem ke svému potenciálu ztratil nástroj mnoho ze své použitelnosti.

Střídavě černá a bílá místa v části (b) diagramu níže ilustrují tuto změnu.

Kliknětě na obrázek pro větší formát .

Řekněme, že 1 mm byl z okraje odstraněn. Nakonec můžeme dojít dokonce ke strmějšímu a zaokrouhlejšímu tvaru zkosení v původně vzdálenějším místě od okraje ostří, (s jakým jsme začali kosit před několikerým použitím brousku, pozn. překl.), ale bude tak krátké, že bude sotva patrné. Ač se to zdá být bezvýznamné, je to stejné s fungováním "zadního zkosení" na široké sekeře: u obou nástrojů se redukuje jejich schopnost proniknutí do materiálu. Pro sečení trávy to u kosy ovšem není žádoucí.

I když jsou ostří "rakouského typu" v průřezu mírně ohnuté, vnější část samotného ostří by měla být na spodní straně udržována téměř plochá. Automaticky to zajišťuje klepání, pokud je kvalitně provedeno. Navíc je možno tak docílit něco, co ani pilník či otáčecí bruska nezmůže, a to vytvořit efekt "vydutě nabroušeného ostří", jenž urychluje následné broušení obtahováním a usnadňuje sečení. To je přesně to, v čem se lisí dobře naklepaná ostří kos od těch, které jsou pouze nabroušená. Kýžená geometrie ostří je mírným zakřivením směřujícím vzhůru. Tak snadno jako sekera nebo dláto uhlopříčně proniká vlákny dřeva, méně síly je zase třeba k přeříznutí stébel rostlin, pokud se k nim okraj ostří nepřibližuje přímo napříč, ale pod úhlem a ve směru pryč od bodu (spíš vzhůru, pozn. překl.), odkud rostlina roste. Ostří kosy s plochým primárním zkosením bude, je-li dobře obtaženo brouskem, určitě trávu kosit. Nicméně výše zmíněné ostří kosy bude kosit mnohem snadněji, že?

Rakušané mají rčení : " Dobré ostří kosy musí běhat nad nehtem palce". Míní tím,, že pokud opatrně pohybujeme nehtem palce a tlačíme nahoru asi 2 až 3 cm dole podél okraje, je vidět, že kov se lehce vychyluje a vytváří běžící vlnu. (Účinek je možno vidět, třebaže méně jasně, pokud se nehet palce pouze na místě kolébá do stran než když jede podél kraje. Jednotlivci, kteří mají obavu ze zranění, mohou k takové zkoušce použít okraj babky nebo hranu přírodního kamene.)

Jde o věcný popis toho, jak vypadá vysoká úroveň kosy, kterou kdysi vyžadoval žnec a které hověl svými schopnostmi kovář. Jedině kvalitní kosa může zachovat během svého delšího užívání takové ostříj. Nicméně ostří takto tenké bych v mnohých situacích nedoporučoval. Člověk musí nejprve rozumět tomu, že jako takové je příbuzné dlátu nebo ostřímu hoblíku, který je jemně natvarován ke svému účelu seřezávání vrstev tenkých jak papír z čistého dřeva (bez suků, pozn. překl.). Pracovník se dřevem by nezajel takovým ostřím násilím do suku, a pokud ano, zaplatil by za to zničením nástroje. Potřebujeme se naučit používat ostří kos tak, jako dobrý řemeslník používá dláta.

Rozumný žnec na polích bez kamenů by jistě ocenil výše probíraný velmi tenké ostří. "Suky", které ohrožují ostří kos, jsou buď přirozeně velmi tvrdé rostliny, nebo častěji ty, které by se daly brzy v sezóně snadno kosit, ale za pozdního květu či v době semenění by "perfektní ostří" roztřepily. Pro sečení takového materiálu musíme ustoupit od potenciálně nejpronikavějšího tvaru směrem ke tvaru s vyšším stupněm trvanlivosti (jinak by to omezilo užitečnost kosy). O jaký stupeň se jedná, bude jasné, pokud nástroj používáme vědomě a když získáme "zdravý selský sekáče".

Dole jsou vyjmenovány případy, kdy bych nechtěl mít okraj velmi tenký:

1) Když jsou na velké části polí z našeho hospodářství v srpnu při sečení v plném květu některé velké druhy celíku zlatobýlu, jenž často roste ve vekých trsech někdy i po deseti stoncích;
2) Sady, jež mají druhy švestek nebo hrušní, které mají tendenci vysílat odnože na určitou vzdálenost od hlavního kmene;
3) Velmi kamenité oblasti;
4) Neznámé dvory, kde mohu s kosou najít něco jiného než jen rostlinný materiál

Pro takové úkoly ostří, které je téměř už zralé na další zkosení, bude dostačující, pokud ostří často obtahujeme brouskem, navíc můžeme přejít k hrubšímu brousku.

Pro tento účel nicméně nejlepší zůstává to ostří, jež je zespodu ploché, horní zkosení kratší a samozřejmě ne tak tenké: jinými slovy poněkud tlustší než to, které snadno "běží nad nehtem palce", ale jež je správně vytvarováno. Zareaguje lépe na jemný hrubozrnný pískovec, lépe bude kosit a zároveň déle vydrží.

Zaměřil jsem se na některé aspekty klepání, které není těžké pochopit a aplikovat. Výsledek je ihned patrný, protože má vztah k fyzickému tvaru. Existují poněkud abstraktnější důvody pro účast v této stovky let staré činnosti, jmenovitě kalení ostří a "vybudování opačných elektromagnetických nábojů v ostří kosy". Oba si zaslouží pozornost, byť v rozvedenějším textu.