RAKOVINA A NOVÁ BIOLOGIE VODY. Proč válka s rakovinou selhala a co to znamená pro efektivnější prevenci a léčbu. (Esence knihy od Thomase Cowana, MD)

Chápu, jak důležitý je optimismus při léčbě rakoviny (léčba byla úspěšná), ale realita může být někdy jiná (za pár let se může třeba nádor projevit znovu a jinde). Myslím, že pro stromy někdy nevidíme les...Napočítala jsem třeba už celkem tři látky v syrovém mléce z pastevního chovu, o kterých věda zjišťuje, že mohou mít přímé uplatnění v léčbě a zejména prevenci této choroby, ať již je to CLA, glutation (v syrovátce) nebo stigmasterol (poslední korejská studie hovoří o jeho uplatnění třeba v léčbě rakoviny vaječníku), viz odkaz dole na studii *. Vše, co zde píšu, je jen pro informaci, nejde o náhražku profesionální rady odborníků. Prodávám, jak jsem koupila.

Když jsem překládala knihu Čtvero cest k uzdravení od dr. Thomase Cowana, vložila jsem za kapitolou o rakovině delší poznámku. Pojednává o tom, co jsem se sama dočetla k rakovině v knize Rakovina a nová biologie vody od téhož autora (dr. Cowana), který Čtvero cest k uzdravení napsal. Jestli snad někdo v tuto chvíli rakovinu u sebe nebo u někoho blízkého řeší, snad ho moje zpráva o tom, co jsem se v té knize dr Cowana dočetla, zaujme. Do knihy Čtvero cest k uzdravení jsem svůj text přidala a zde ho rovněž dávám k dispozici. Upozorňuju úvodem, že dr. Cowan by si netroufl tvrdit, že má lék na rakovinu, že když uděláte A, stane se B. Přesto ji celkem s úspěchem léčí, ale hlavně klade důraz na prevenci. Pokud jde o stravu, rozhodně doporučuje vaření dle Vyživujících tradic, které se opírají o 11 principů stravování, které měly společné všechny zdravé domorodé populace, které zkoumal dr. Price.  

- některé jedly především rostlinnou stravu, jiné spíš živočišnou.

- někteří domorodci měli převážně vařenou stravu, jiní převážně syrovou.

- někteří měli ve stravě spoustu mléčných výrobků, jiní ani kapku mléka.

- někteří měli ve stravě obilí a ovoce, jiní ne. Atd.

A přece jen (přes tyto rozdíly) měli asi 11 základních principů ve své stravě společné. Tyto jsou patrné z knihy Vyživující tradice (která vychází z poznatků zubaře Pricea), ale ráda je v dalším článku zopakuji (viz článek o 11 principech, v němž je i odkaz na rozhovor se mnou pro Sám sebe lekárom: https://kosimesnadno.cz/index.php?route=journal3/blog/post&journal_blog_post_id=270) A níže už moje zpráva, kterou najdete v knize Čtvero cest k uzdravení.

RAKOVINA A NOVÁ BIOLOGIE VODY. Proč válka s rakovinou selhala a co to znamená pro efektivnější prevenci a léčbu.

(Poznámka české redakce)

Dr. Thomas Cowan se dále zabývá rakovinou ještě zvlášť ve své nové knize vydané v roce 2019 pod titulem Cancer and the New Biology of water. Why the War on Cancer Has Failed and What That Means for More Effective Prevention and Treatment (Rakovina a nová biologie vody. Proč válka s rakovinou selhala a co to znamená pro efektivnější prevenci a léčbu). V této publikaci se snaží vysvětlit, že příčinou rakovinného bujení nejsou onkogeny, ale že rakovina je ve skutečnosti podmíněna metabolicky a příčinou jsou především degenerativní změny ve struktuře vnitrobuněčné vody (cytoplazmě), onkogeny jsou pak už jen příznak. Rakovina je podle autora cytoplazmatické onemocnění, proto se má primárně léčit cytoplazma, ne buněčné jádro. Co to znamená?

Dr. Thomas Cowan vypráví, že se výzkum rakoviny už čtyřicet let zaměřuje na výzkum jádra buněk (paradigma teorie onkogenů), nikoliv cytoplazmy. Je to přitom podle něho onemocnění cytoplazmy a strukturování vody uvnitř buňky, přičemž odkazuje i na práci dr. Geralda H. Pollaka The Fourth Phase of Water (Čtvrté stadium vody). Má za to, že voda je jediná známá látka na planetě, která se může nacházet v tzv. čtvrtém skupenství (ačkoliv se učíme jen o ledu, vodě a páře), které se podobá gelu. Běžná želatina vniká tak, že molekuly bílkoviny se po zahřátí navážou na vodu. „Voda“ pak neteče. „Želé“ (skupenství vody) v těle člověka podle něho vzniká podobně, a sice za využití ATP (adenosintrifosfát), který plní úlohu tepla právě za tímto účelem. Umožňuje bílkovinám (zřejmě aktinu) navázat se na vodu v buňce, aby vznikl „gel“, voda ve 4. skupenství. To je podle dr. Cowana totiž ten pravý úkol ATP. Je to pak gelová struktura vody, která je tím vědomým hráčem, který poskládá tři písmenka do slov tea, nebo eat nebo ate, zkrátka DNA, které je výsledek správně či nesprávně utvořené gelové struktury buňky. Vnitrobuněčný gel se totiž může napojovat na hormony, chemické látky, emoce, myšlenky a podle dr. Cowana stačí jemná změna k tomu, aby se zapnul nežádoucí děj (efekt jak při jemné manipulaci se žaluziemi). Dr. Cowen zdůrazňuje, že nádor, který je jen příznak, nelze ztotožňovat s rakovinou, že nádor je prostě jen známka toho, rakovina existuje.

Dr. Cowan následně postupně probírá několik potencionálních přístupů v léčbě rakoviny, zda více či méně zapadají do jeho názoru, že rakovina je primárně problém cytoplazmy, a nikoliv jádra, v některých případech s nimi polemizuje a vysvětluje, proč nefungují vždy tak, jak by člověk doufal. Dr. Cowan především varuje před zahajováním léčby analytickým (redukcionistickým) přístupem k nemoci, ačkoliv i on má svůj význam. Co to znamená? Často se ptáme, hledáme, zoufale pátráme, zda existuje nějaký zázračný lék, něco konkrétního „na“ tu či onu nemoc, jaká přesně je ta účinná složka v léku apod. Jistě má dr. Cowan pravdu, že to děláme, a také vidíme, jak na tato odvěká přání reaguje i průmysl, který nám umí extrahovat třeba jen jednu složku z nějaké plodiny a rád nám ji nabídne s reklamou v tobolkách místo toho, abychom třeba jedli celý česnek, místo toho, abychom si ho koupili od místního zemědělce, nebo místo toho, abychom si ho třeba rovnou vypěstovali s láskou sami. Místo toho, abychom se podle dr. Cowana ptali: „Tak co tedy, takže čaga?“, máme se ptát na tuto houbu s větším nadhledem, co nám třeba tato houba, která je sice parazitická, ale v podstatě umí s břízou koexistovat, chce říci, ne jak vyléčí „onkogeny“.

Dr. Cowen má za to, že chceme-li pochopit, jak rakovinu léčit, je třeba se ptát, co je to vlastně život? Víme, že mrkev nedělá soubor prvků (není „prach“), protože z hrstky prvků mrkev neuplácáme. Mrkev také dělá voda (vědomí).

Přístup, který dr. Cowan zavrhuje jako jeden z prvních, je veganská strava. Vzhledem k tomu, že v době, kdy byl výskyt rakoviny nízký, se nikdo vegansky nestravoval, není vůbec logické považovat veganskou stravu za prevenci rakoviny.

Dr. Cowan se zmiňuje o Warburgově efektu, z něhož vyšel dr. Thomas Seyfried v návrhu „vyhladovět“ rakovinné buňky. Rakovinné buňky se od zdravých liší tím, že mají poškozenou prostorovou strukturu (nádor je tvrdý, buňky nemají obvyklý náboj a nejsou schopny vylučovat sodík a sbírat draslík). Pokud mají buňky nádoru také abnormální počet chromozomů (ne 46), pak je zhoubný, jako by to byl jiný živočišný druh. Zatímco zdravá buňka (její mitochondrie) dokáže z 1 molekuly glukózy vygenerovat 36 molekul ATP (adenosintrifosfát) procesem oxidativní fosforylace, rakovinná buňka hladoví po glukóze 18krát více, protože dokáže méně efektivním procesem fermentace vygenerovat jen 2 molekuly ATP z 1 molekuly glukózy. Warburgovým efektem se pak po aplikaci radioaktivní glukózy zobrazí (vyšetření PET), zda v těle nějaké hladové buňky „svítí“ glukózou.

Představa (teorie) o využití ketogenní diety v léčbě rakoviny byla taková, že alespoň v počátečním stádiu nemoci se bude onkologický pacient věnovat tomuto stravování (bílkoviny, tuky, vyloučení či redukce sacharidů), aby nepřestal vyživovat zdravé buňky a současně alespoň oslabil ty rakovinné tím, že jim zastaví přívod glukózy v naději, že si tak nabudí imunitní systém.

Bohužel tělo má mechanismy, které, i kdyby člověk žil na vodě, nikdy nedovolí, aby glukóza klesla do takové žádoucí níže, aby se rakovinné buňky začaly vstřebávat a mizet, a léky na to zřejmě nejsou. Rakovinné buňky se totiž živí glukózou ze sacharidů z jídla, případně z glukózy, na kterou se přeměnily bílkoviny z jídla, nakonec z glukózy, kterou si tělo (třeba na hladovce či ketodietě) stejně vytvoří z tělových zásob tuků a posléze ze svalů (bílkovin). Pacient drasticky hubne. Celá situace pochopitelně negativně dopadá i na blízké osoby, které si procházejí peklem, zvláště když se rakovina týká mladého člověka, či dokonce dítěte, život nebývá k žití. Ačkoliv ketogenní dieta se může blížit stravě některých domorodců a má význam třeba u cukrovky, epilepsie a případně jako prevence vysokého krevního cukru, dr. Cowan je k ní z popsaných důvodů skeptický jako k teorii, jejíž praxe je jiná, tudíž je to teorie mylná.

Dr. Cowan se zmiňuje i o Gersonově dietě, která původně obsahovala i syrovou šťávu z jater, o terapii jmelím, infračervené sauně (prvek tepla), kávovém klystýru, o kurkumě rozpuštěné v ghí se špetkou pepře, o minerálním složení lidské krve, která se prý podobá mořské vodě (keltská sůl), a třeba i o houbě čaga, kterou sám léta údajně úspěšně léčí hlavně melanomy. Ačkoliv má dr. Cowan spoustu pacientů, kteří přežili a vedou kvalitní život a jejichž příběhy jsou inspirující, vlastně až „biblického“ ražení, sám by si nedovolil tvrdit, že má nějaký jeden lék na rakovinu. I on má za to, že hlavní je primární komplexní prevence stravou dle Vyživujících tradic, které vycházejí z poznatků zubaře Pricea (zdraví domorodci versus dopad průmyslové stravy – úzké zubní oblouky, zubní kazy, náchylnost k tuberkulóze apod.), aby na průmyslových potravinách nevyrůstaly další generace. K narušení cytoplazmy podle něho přispívá toxické prostředí, elektrosmog, že se v roce 2019 spustila nová komunikační síť G5 (u citlivých jedinců údajně ovlivňuje hladinu kyslíku) a jiné civilizační faktory, které ovšem neustále podceňujeme a myslíme si, že jsme vůči nim imunní, protože ne vždy jsou vidět okem, že zcela beztrestně a bezstarostně můžeme v tomto životním způsobu pokračovat, aniž by se nás jeho negativní dopady jakkoliv dotkly a překvapily nás v podobě závažného onemocnění. Ve skutečnosti jsme zřejmě jen stále méně schopni se adaptovat na změny našeho prostředí.

S nárůstem výskytu rakoviny nebyl spokojen už prezident Nixon v roce 1971, ještě v Československu jsme i my mohli slyšet v seriálu Sanitka z roku 1984, jak si jeho hrdina doktor Jandera povzdechl v souvislosti s úmrtím svého kolegy: „Co tam v těch výzkumákách dělají?“. Že je třeba dát do výzkumu další peníze, slyšíme i dnes v českém parlamentu. Ve své knize Rakovina a nová biologie víry, důsledně opatřené odkazy na zdroje, autor zmiňuje referát německého biostatistika Ulricha Abela, který přezkoumal, jaký pokrok vlastně ale učinila onkologie za posledních dvacet let od roku 1971. Zmiňuje i článek s podobným tématem publikovaném v New York Times z roku 2005, jehož autorka Gina Kolata konstatovala, že jenom Národní onkologický ústav utratil od vyhlášení války rakovině přes 105 miliard dolarů, ale úmrtnost se snížila o pouhých 5 procent. Zlepšení na poli onkologie tedy není zdaleka průlomové, jen v malých krůčkách, nové léky jsou údajně málo přínosné stran přežití a kvality života pacienta (British Medical Journal, 2017). Metody léčby v podstatě zůstávají stále stejné – vyřezat (chirurgie), vypálit (ozařování) a otrávit (chemoterapie).

Zatímco na přelomu 19. a 20. století umíral na rakovinu jen každý dvacátý člověk, dnes rakovinou onemocní každý třetí a medicína vzniku rakoviny neumí stále zabránit. Jedinou „prevencí“ je údajná včasná diagnostika, tedy až nemoc již propukne. Jakkoliv vypadá odhalení rakoviny v jejím časném stádiu výhodné, naprosto logické a bez diskusí, dr. Cowan má za to, že různé screeningy většinou mají štěstí na odhalení spíše pomalu rostoucího neagresivního nádoru, po kterém stejně následuje zmíněná triáda (vyřezat, vypálit a otrávit), a případné interpretace statistik o pozitivním dopadu včasného screeningu na délku přežití nejsou tak jednoduché. Záleží třeba na čase, od kterého vlastně začínáme délku přežití odpočítávat, zda náhodou nesrovnáváme délku přežití od objevení malého nádoru screeningem s délkou přežití od objevení velkého nádoru pohmatem.

Další údajnou prevencí je hysterektomie či mastektomie. Úspěch této prevence spočívá v tom, že žena nedostane rakovinu prsou, protože už žádné nemá. Metaanalýza z roku 2015 ohledně mediálně známých genů BRCA1 a 2 došla ale k překvapivému závěru:

„Na rozdíl od současného přesvědčení mnoha onkologů a navzdory 66 publikovaným studiím zatím není možné učinit závěry založené na důkazech o souvislostech mezi nosičstvím mutací BRCA1 a BRCA2 a prognózou karcinomu prsu.“

Podle dr. Cowana je také třeba zvážit, jaký má na zdraví občanů dopad takovýto život pod neustálým dozorem, skenováním, testováním a vyšetřováním v dysfunkční rakovinné kultuře. Má za to, že „prevence", která znamená žít v celoživotním neustálém napětí a strachu z výsledků vyšetření, může být poněkud kontraproduktivní. Diagnostikování pak ospravedlňuje zásahy a nutnou péči a prohlubuje závislost na celém systému. V důsledku pokroku se jaksi motáme v začarovaném kruhu. O tom, že nové technologie a pokrok způsobují nové problémy, které se musejí odstraňovat dalšími novými technologiemi a vázáním další pracovní síly, již psal Jerry Mandel ve své knize V nepřítomnosti posvátného (Doplněk, 2003). V podobném duchu psal Ivan Illich v knize Limity medicíny (Emitos, 2012):

„Čím intenzivnější je spoléhání se na technologie a závislost na nich, tím vyšší je míra odpadu, degradace a patogeneze, které musí být odstraňovány další technologií."

Dr. Cowan se proto domnívá, že dříve než začneme křičet, že je třeba dát další veřejné prostředky na výzkum rakoviny, který vypadá, že je jimi k nedosycení, je třeba se zastavit, ohlédnout se do historie a dosavadní výzkum a výsledky na poli onkologie opravdu čestně (objektivně) zhodnotit a pak teprve rozhodnout, jak dál postupovat. I v českých zemích máme vlastně rčení, že „každá liška chválí svůj ocas“. Dr. Cowan říká:

„Věda vítězí, jen když nebudete měřit, zda osoba vůbec přežila, nemluvě o utrpení, které člověk podstupující chemoterapii obvykle prožívá ...Badatelé většinou měří úspěch chemoterapie tím, zda se nádor zmenšil a pokud ano, tak o kolik, ne zda prodloužil přežití pacienta ...Po padesáti letech nejdražšího a nejrozsáhlejšího výzkumu, jaký kdy byl na nějakou chorobu proveden, proč nejsme šokováni a udiveni z toho, že onkologie nevypadá, že by měla něco lepšího nebo jen něco jiného, co by nám nabídla, než to, co nabízela před více než čtyřmi či pěti desítkami let? ...Mnoho desítek let je standardní péče z velké části neúspěšným přístupem. Proč tedy zakazovat komukoliv, aby zkusil něco jiného, zvláště když to něco jiného je méně škodlivé a možná úspěšnější?“

Pokud se tedy zjistilo, že se dosud jednalo o přístup, který je neplodnou suchou větví vědy, je „třeba přestat hledat ztracené klíče tam, kde je nejvíce ‚světla‘ a začít hledat v keřích“, navrhuje dr. Cowan. Jestliže ani po desítkách let výzkumu nejsou vynaložené prostředky úměrné dosaženým cílům, pak by bylo čestné s tím přestat a dát prostor jiným alternativám, na jejichž výzkum šlo dosud jen údajně 0,01 procent. Dr. Cowan zjevně není spokojen s tím, co by zřejmě sociologové nazvali „socializace nákladů“ (platí celá společnost) a privatizace zisků (vydělává nestátní rezort), když říká:

„Po padesátiletém monopolu na zdroje věnované k pochopení a léčbě rakoviny, si vědecká a lékařská obec už nezaslouží více svou volnou jízdenku. Neříkám, že bychom měli buldozerem srovnat se zemí všechny naše onkologické instituce, … jen bychom měli zvážit, jak by svět vypadal, když by veškeré zdroje, které potřebují, dostaly mírové, justiční a environmentálně bezpečnostní iniciativy a když by Pentagon, aby se v podnikání udržel, musel pořádat prodeje koláčků.“

Po přečtení knížky dává větší smysl její úvodní citát z pera Johanna Wolfganga von Goetha:

„Člověk si na ulici nevšimne ďábla, ani když by ho ten ďábel držel pod krkem.“

Věra Dudmanová

Text najdete v knize dr. Cowana  Čtvero cest k uzdravení, která je k zakoupení ve zdejším eshopu.

*Kromě toho, že pasterizace i za nižších teplot tuto látku údajně ničí, uvedení vědci tvrdí, že stigmasterol potlačuje rozvoj různých druhů rakoviny a že vlastním výzkumem došli k závěru: „Naše zjištění naznačují, že stigmasterol se může použít jako nová léčba rakoviny vaječníků.“ Více v periodiku Pharmaceutics na: https://www.mdpi.com/1999-4923/12/6/488