„A když byla Margareta na smrtelném loži, traduje se, že své dceři řekla: ‚Prsten s diamantem najdeš pod třetím kamenem na zápraží, perlový náhrdelník je na půdě ve vydlabaném trámu a kachní sádlo je ve sklepě v puntikovaném váze.”

Dlouhověkost člověka je nepochybně zajímavý přírodní jev pro nás které život baví. Sama o sobě nemusí být dlouhověkost nutně ctností, osobní zásluhou či nějakým ternem. Pokud totiž někdo jen žil dlouho, ale nic pěkného za tu dobu neudělal, jistě nepůjde do Nebe. Je zkrátka fajn, když člověk vysokého věku se těší zdraví a je pořád nějak platný i pro druhé. Dlouhověkostí rozumím v každém případě nadprůměrně delší život, nikoliv jen prodloužené umírání.

Je toho jistě mnoho, co dnes přispívá k prodlužování délky života a naopak co nám život zkracuje. Někomu prodlouží život  manželství, jinému člověku pomůže naopak manželka do hrobu. (Pokud si nechá takto pomoci)

Už dlouho jsem se chystala napsat článek o dlouhověkosti. Hádejte, co jsem minulý týden vyhrála v tombole? Knihu o dlouhověkosti. Přece nevyhraju detektivku, když se chystám psát článek o dlouhověkosti.

Kniha z tomboly vyšla v roce 2013 nakladatelství Motto a napsala ji paní Halina Pawlowská a šéfkuchař Lubomír Teprt. Název zní: Zeptej se mámy aneb 100 receptů, jak se dožít 100 let. Přidržím se v souvislosti s touto knihou jen toho, o co se zajímám, a sice stravy a principů* účinného stravování našich předprůmyslových předků. Nic mi tedy nebrání, abych zde nemohla vyjádřit pár recenzních poznámek k této knize, která na zadní obálce říká:

„Mé mámě je devadesát tři, táta umřel v devadesáti. Ze šestnácti mých strýců a tet z tohoto světa nejdřív odešla teta Marika. Bylo jí teprve osmdesát osm, rekordmanem je strýc Bohdan, nedávno oslavil sto dva let. A tak jsem se mámy zeptala: ‚Mami, co mám dělat, abych žila tak dlouho jako vy?“ A máma mi řekla: ‚Jez to, co jedla tvá rodina! A pak nejen, že tu budeš do sta, ale budeš mít i menší zadek!“ A proto jsem sebrala sto receptů svých příbuzných a nabízím nám všem chutný elixír na dlouhý život.”

Když bychom spočítali průměrný věk dožití třeba sourozenců jejího otce Vasila Kločuraka, tak by nebyl tak impozantní. Autorka píše:

„Táta se narodil jako druhý nejmladší syn z osmnácti dětí, devět jeho sourozenců zemřelo buď jako miminka na dětské choroby, anebo úrazem…”

(následuje sled sester a bratrů kteří se dožili “hluboké” dospělosti, tedy 90, 99, 96, 91, 102 let). Zde vidíme, že zejména medicína, ale zřejmě i mýdlo, výživa atd. zvyšuje průměrný věk zejména snížením dětské úmrtnosti (neumře nám polovina dětí do 10 let věku) a umírání po úrazech.

Podle autorky je nesmírně důležitým důvodem dlouhověkosti jejich rodičů,strýců a tet, co tedy to dětství a případné úrazy přežili, jejich strava hlavně v dětství a mládí. Píše: „Mí příbuzní se stáří dožili, ale má generace není tak odolná. Je poznamenaná chemií, civilizačními výdobytky a oceánem stresu. Nezažili jsme sice válku a hladomor, ale ocitli jsme se ve víru zákeřně protichůdných informací ze světa vědeckého bádání…” Halina Pawlowská položila 18 otázek své mamince, v knize popsala, co odpověděla, a nabízí k tomu vždy několik receptů a na konci receptů přidává rady či vychytávky, které opakovaně označuje Každá rada dobrá. Podává tedy vše v humorném balení s nejednou nadsázkou. Otázky zněly třeba takto:

Mami, co se jedlo u táty na statku? Jak často jste jedli maso? Jak často jste jedli vejce a kuřata? Platilo u vás, že polévka je grunt?

Tak například se jedlo jak maso, tak vnitřnosti, tak kostní vývary. Je to v souladu s principem zdravých domorodců. Jde o důležitou zásadu „od čumáku po ocásek”. Jen připomenu, co to znamená: konzumovat se má CELÉ ZVÍŘE (maso, vnitřnosti, krev, morek, kostní vývar, sádlo, zulc, řízek i jelito).

Když budeme jíst jen maso a vnitřnosti včetně tuku, ale nedopřejeme si občas kostní vývar, mohou nám chybět třeba některé aminokyseliny (glycin dokonce souvisí s hormonem štěstí dopaminem). Budeme-li jíst jen maso a kostní vývary, ale jatrových paštik či jatrových knedlíčků a živočišných tuků, jako je máslo a sádlo se nedotkneme, zřejmě nám budou chybět v tucích rozpustné vitamíny, A, D a K₂ MK-4. Kdysi lidé měli zvířata doma, tak o této zásadě nemuseli ani vůbec přemýšlet, řídili se jí, aniž by o tom věděli. K vyváženější stravě mohlo přispět i to, že měli jednu plotýnku na jídlo z jednoho hrnce a nikdo nemohl být “vybíravý”. Sally Fallon nedávno napsala:

„Klíčový rozdíl mezi tradičními zdravými kulturami a nezdravými moderními kulturami je, že tradiční kultury jedly celé zvíře. Jedly vnitřnosti...jedly vývar z kostí. Jedli krev. Jedli ze zvířete vše. Jedli tuk. Tu část, co my dáváme pryč.”

Z knihy je dále patrné, že pokud v minulosti lidé dělali domácí zmrzlinu, obsahovala sice cukr, ale normální nefalšované ovoce a smetanu. Recept na kukuřici má paní Halina v podstatě stejný jako je recept v knížce Vyživující tradice: Kuchařka pro děti (polévá se máslem). V mnohých receptech používá kysanou smetanu, sádlo, máslo (její maminka hovoří o bramborové kašli, která měla 2 díly brambor a 1 díl másla). Nejedli údajně maso jen v neděli, ale čtyřikrát týdně.

„Proč jste nejedli kuřata?”

„Protože jsme z kuřat chtěli slepice, které by nám dávaly vajíčka.”

I v této knize se dozvídáme, že slepice její předkové chovali především kvůli vajíčkům (ne kvůli masu) a dospělá či spíš vynošená slepice se nenechala stářím uhynout, ale udělala se z ní polévka (masokostní vývar). Naši předkové sice jedli drůbež, ale spíše tu, kterou ulovili či vypásli na trávě - husy třeba rostly relativně pomalu a zabíjely se až na podzim.

„Babička milovala pečené husy, žebírka, kachny i vepřové….A do vypečeného sádla si namáčela chleba.”

Vychvaluje si hovězí, které začala mít v oblibě po náštěvě vídeňské restaurace Plachutta, kterou založil pán, jenž v ní podával hovězí vývar a morkové kosti. „Hovězí mně naplňuje uspokojením, že jím něco ‚prehistorického” z doby mých předků, a že ho umím připravit jako požitkář Plachutta, který na krávě zbohatl tak, že je z něj štědrý, oduševnělý milionář,” píše paní Halina.

Jestli bych obsahu knihy něco vytkla z hlediska vyživujících tradic, tak je použití bílé mouky a cukru, rohlíků, piškotů, droždí, případně nedostatečné namáčení ovesných vloček apod. V receptech z knížky se třeba ovesné vločky namáčejí jen na hodinu, případně se jen údajně “postříkají” mlékem, aby byly měkčí. Jenže aby byly stravitelnější, zvláště při pravidelnější konzumaci, je třeba je namáčet déle. Mohu se také ptát, kolikže malin s jejich antioxidanty by musel člověk spořádat, aby mu skutečně začaly pomáhat s jeho nádorovým onemocněním…

Přímo na adresu autorky bych ještě směřovala otázku, co ji vedlo k tomu: „...že spoustu receptů jsme společně s mou mámou inovovaly, aby byly použitelné i v dnešní době …” Neuvádí totiž konkrétně, v čem tato inovace má spočívat, totiž proč přesně by původní recepty nebyly v dnešní době „použitelné”. Nepodceňovala bych totiž čtenáře. Jestliže svou stovkou receptů od starých příbuzných nabízí elixír na dlouhý život, zavedením “inovací” do těchto receptů hrozí, že se tomuto záměru může (ale i nemusí) zpronevěřit.

K jedné konkrétní inovaci se ale přece jen doznává, to když v Každé dobré radě u receptu na skořicovou kynutou bábovku se švestkami třeba píše, že jde o starý a „inovovaný” židovský recept...a že díky oleji zůstává bábovka dlouho vláčná. V ingrediencích je uvedeno 1,5 dl oleje. Není uvedeno jaký olej. V některých receptech je uveden řepkový olej, v receptu na ukrajinský zelný salát je zase ovedeno v závorce: „...na Ukrajině olivový olej neznali, ale dnes víme, že je pro tento recept nejlepší.” Jinde v knize přitom píše, že „špek by základem ukrajinské kuchyně.” Na jiném místě knihy ji maminka zase jasně říká, že její babička dělala skoro všechno na sádle...Oleje a rostlinné tuky jsme nepoužívali vůbec!”

Tohoto poznatku se ve svých receptech autorka zjevně striktně nedrží navzdory tomu, že „... věří více lidem, kteří jsou na světě víc než 90 let než výživovým poradcům...” Rostlinné oleje naší předkové měli jen jako postní, dnes jsou téměř v každé potravině. Olivový olej, je-li zastudena lisovaný, obsahuje vitamín E a je neškodný, ke svému zdraví ho ale nezbytně nepotřebujeme. Někteří odborníci na výživu dávají jedlé oleje do souvislosti s různými civilizačními chorobami včetně rakoviny a neplodnosti, navíc neobsahují výše uvedené v tucích rozpustné aktivátory A, D a K₂ MK-4.

Vzpomeňme v této souvislosti i na slova legendárního zubaře Pricea, který ve své knize Výživa a fyzická degenerace píše: „Je to pravděpodobně zde, kde se odehrává největší chyba v naši moderní stravě...” Pokud člověk náhodou neví, co přesně a proč inovuje, může to mít nezamýšlené nežádoucí účinky, proto je lepší zůstat věrný poselství těch předků, protože čert se může skrývat i v (pozměněných) maličkostech v seznamu ingrediencí.

V knize důrazně nezazněla jedna věc, a to že i předkové paní Haliny ve svém dětství nejenže nekonzumovali průmyslově „zpracované” hotové potraviny, ale ani potraviny agroprůmyslem vůbec „vyprodukované”.

Jedním z principů zdravých domorodých populací, které zkoumal zubař dr. Price totiž bylo, že konzumovali průmyslem nevyprodukovanou neboli tzv. nutrient dense diet – stravu bohatou na živiny (4x více minerálů, jako je vápník, fosfor, hořčík, atd. a 10x více v tucích rozpustných vitamínů A, D, a K2 MK-4, než kolik jich bylo v průměrné stravě Američanů jeho doby). V obchodě můžeme koupit základní potravinu – máslo, ale už ne třeba máslo z pastevního chovu.

Zkrátka kvalita základních potravin, ze kterých si jídlo uvaříme. Její tatínek dětství prožil v krásné přírodě (husté lesy a zelené pastviny), kde máslo muselo mít přece jen jinou kvalitu, než máslo dnes, které máme použít do uvedených receptů, „abychom tu byli do stovky”. Vitamín K2 MK-4 si organismus krávy vyrábí z vitamínu K₁, který získává ze zelené trávy. To proto je tak důležité, aby měly krávy možnost se pást na zeleném. Uvedené tři vitamíny fungují synergicky. Když budeme jíst jen vitamín D a K₂ MK-7 (tento navíc sporné účinnosti), zřejmě si tělo vyčerpáme o vitamín A. Když budeme brát jen vitamín D3, zřejmě nám pak bude chybět vitamín K₂ a A. Vápník možná nepůjde jen tam, kam má. Když budu jíst jen vitamín K₂, možná mi bude chybět déčko na vstřebávání vápníku, kterého bude v krvi málo atd.

Halina Pawlowská podle mně tedy napsala inspirativní knihu, ve které prozradila něco, co není zrovna v souladu s politicky korektní výživou. Inovace, které se týkají zřejmě použití rostlinných olejů, nejenže úplně neladí s vyživující tradicemi, ale částečně jimi porušila i svůj vlastní záměr předat čtenářům recept na dlouhý život. Není sice profesionální nutriční terapeut, který by se měl někomu z něčeho zpovídat, často píše s nadsázkou, ale na druhou stranu je celebritou, které společnost ovlivňují, proto jsem na některé nesoulady chtěla upozornit. Mimochodem myslím si, že její maminka s tím zadkem měla pravdu.

Odkazy:

htps://www.oesterreichgourmet.at/

tajemství rodu Halina Pawlowská https://www.youtube.com/watch?v=jqVHhtJ3Qo0&list=PL4pGGwWHtaEifUgLQ3N_xMgnusuyLKrFT&index=30