"Zrozeni k běhu: skrytý kmen, superatleti a nejlepší rasa, jakou svět neviděl...tajemství nejlepších a nejšťastnějších běžců světa" a jiné věty k zývání.

Ráda bych zde podala subjektivní hodnocení knihy, o které jste možná již slyšeli a váháte, zda si ji přečíst. Hned v úvodu napíšu raději přímo, že tato kniha mě velmi zklamala a že bych ji nemohla nikomu doporučit, ale že se pokusím zodpovědně vysvětlit, proč takto soudím.  O tom, že pohyb je zdravý, že běhat, skákat, cvičit jógu, Pillates, hrát hry je prospěšné, nediskutuju. Ani o tom, že život na statku nemůže optimálně zajistit, aby se zapojovaly všechny svaly, nehodlám vůbec polemizovat. Nemám nic proti boji s leností, proti návratu k přírodě postupným odpoutáváním se od vymožeností civilizace včetně bot. O tom se mohou psát hory textu, o tom všem se není třeba ale zmíňovat v recenzi na knihu.

Tady bych se  měla pokusit vysvětlit, proč se mi nelíbila jedna konkrétní kniha s názvem Zrození k běhu (Born to run, chcete-li Zrození, abychom běhali). Ale asi bych mohla začít tím, zda kniha v něčem přínosná byla. Asi tak ve 3 věcech: Ponoukne čtenáře, aby se aspoň trochu zastyděl a aspoň trochu si zaběhal či začal pravidelněji běhat; aby utrácel méně za boty, protože méně je někdy více; podpoří možná turistiku do Mexika. (Však hrdina Caballo Blanco tam na něho již za poplatek možná čeká.)

Co se týče práce českého nakladatelství a překladatele, tak  cítím, že odvedli poctivé řemeslo. Snad spojení "upravené uhlovodany" bych raději přeložila jako průmyslově zpracované  či rafinované sacharidy, poněvadž "upravenou" mohu mít (a je to i žádoucí) i celozrnnou mouku, luštěniny apod. Tak v čem je jinak problém? Vidím ho jak ve formální stránce knihy, tak obsahové, které je dílem původního autora.

Přiznám se, že asi od poloviny knihy jsem stránky jen prolétala a pospíchala dopředu s nadějí, že se něco podstatného dozvím. Bylo to totiž vlastně docela nudné. Celkový dojem na konci byl asi takový, jako když si přečtu titulek na první stránce Blesku či Rytmu života a samotný článek je o něčem jiném či vlastně skoro o ničem. Možná, že je problém ale ve mně, že jsem od knihy očekávala něco jiného - asi nějakou seriózní hlubokou antropologickou analýzu či etnologickou studii od někoho, komu se podařilo najít izolovaný kmen Tarahumara, získat si jeho důvěru a delší dobu s ním žít a učit se jejich zvykům a vše odborně interpretovat. Něco jako kniha Poselství od protinožců, nebo zprávy od etnologa Mnislava Zeleného. Myslela jsem si, že kniha bude mít jedno vymezené téma a to bude sledovat a rozvíjet do hloubek až do vítězného rozuzlení. Myslela jsem si, že tajemství bude spočívat buď ve fyzické rovině, v nějakých superpotravinách, nebo v něčem esoterickém, jako je schopnost teleportace a la mistři dálného východu, jak o nich psal Baird Spalding  už ve 20. letech 20. století. Koneckonců na obalu knihy se slibně píše: "...tajemství nejlepších (nejzdravějších) a nejšťastnějších běžců světa." Ani jedno. Bohužel nedozvěděla jsem se, co je oním věrohodným tajemstvím těch nejšťastnějších běžců světa. Jakým se ona šťastnost vlastně měří? Počtem úsměvů denně, hladinou endorfinů? Dotazníky? Absenci touhy po čemkoliv, na co se naše konzumní moderní společnost jen hedonisticky adaptovává a chce další a další věci a zážitky? Fotky jsem v knize nenašla žádné.

Na duševní úrovni je asi tím tajemstvím to, že běhají pro radost, ne pro vítězství v soutěžích. Možná je ale na světě mnoho šťastných běžců, o kterých nikdo neví, protože s nikým nesoutěží, běhají jako děti také jen pro radost.

Z potravin je zmíněno nejčastěji kukuřičné pivo - v úvodu knihy ale, že pijou hodně alkohol. V duchu jsem už viděla onen "alkohol", kterým bývá ve skutečnosti mléčně kvašený nápoj, který tělo lépe hydratuje a zásobuje minerály než obyčejná voda. Ke konci knihy nakonec autor prozradil, že jde o velmi slabé pivo tesquino. Lze předpokládat, že se kukuřičná zrna namáčela či nixtamalizovala a poté se z nimi pracovalo dále, že přirozeně se nechala zkvasit. Dále jsou zmíněna semínka chia a jen velmi stručně odstaveček o tom, že rostlinná strava je pro vytrvalostní běžce a na předcházení nádorů nejlepší. Současně se ale nelogicky dovídáme, že ultraběžci na hodně dlouhé tratě jen napodobují předky - co běhali za zvířaty, aby je uštvali a snad je pak i snědli - takže vegetariáni nebyli. Snědli je asi sami, nebo s rodinou, co běhala s nimi.

Autor naznačuje svou teorii, že člověk je zrozen k dlouhým běhům, které byly místo šípů prvotním "nástrojem" k lovu zvířat uštváním.   Domnívám se, že někteří lidé mohli být lepšími běžci, jiní horší, vždyť i plemena koní se vlastně dělí podle "dráhy doletu", tedy když na ně někdo hukne, jeden poletí rychle  a daleko (ten závodní), jiný (belgický) asi neudělá nic a bude koukat - co blbneš?.

Po Zemi je mnoho rozličných ras a národů a ne každý honil antilopy - třeba Eskymáci lovili zvířata v moři - nevím o tom, že by po moři běhali. V některých neprostupných džunglích se moc rychle "běhat" ani nedá, jako spíš "proklesťovat". Pořád si myslím, že lidé používali víc hlavu a spolupráci, trochu běhu (spíš než ultramaraton) než běhání na uštvání zvířete. Autor naznačuje, že běh na dlouhou trať k uštvání zvířete je nástrojem univerzálním, asi se za ním hnala  dle něho celá rodina, protože do toho zatahuje i ženy s dítětem. A jako příklad uvádí ultraběžkyni Semickovou, která na každé z občerstvovacích stanic kojila své dítě. "...neexistuje jediný důvod, proč by se žena nemohla podílet na lovu....hned za nimi staří muži..."  Sport velmi rychle vyčerpává zásoby vitamínu A, potem minerály, které možná maminka potřebuje pro miminko. Nevím, proč by se měla takto vyčerpávat, a nenechávat si sílu pro mléko, když pro kojící matky v některých kulturách ani neplatily postní dny, natož ultraběžectví.

Semínka chia jsou jistě zdravá, hlavně pro místní a zvláště pokud jsou konzumována v rámci kontextu, kterým je i jiná strava - asi nikdo nežije z generace na generaci jen na kukuřici , pivu a semínkách.  Recepty v knize chybí, přitom metody zpracování na skutečnou vstřebatelnost živin mohou být klíčové, stejně tak, čím si je člověk pomastí, aby tělo vůbec minerály z nich využilo.  Předpokládám, že semínka čia by se měla déle namáčet atd., a že nejlepší efekt budou mít stejně jako semínka lněná v kontextu stravy s živočišným tukem. Ještě se dovídáme o nápoji pinole z kukuřice, že : " nemá  dostatek proteinů, ale v kombinaci s fazolemi je výživnější než stejk." Leda snad s dalšímí 2 % živočišných proteinů...Zkrátka poznání dr. Pricea kniha ani nepotvrzuje, ale ani nevyvrácí, protože o žádné seriozní detailní analýze jídelníčku onoho kmene nereferuje. Nevím, co ještě tradičně jedli, v jakém stavu měli zuby. Dovídáme se, že uhlovodany projdou žaludkem rychleji. Nevím, zda rychleji a proč a jaké uhlovodany má autor na mysli, ale je pravděpodobné, že v žaludku musejí na trávení počkat, protože jsou natráveny slinami, ale další trávení probíhá až v dalších částech trávicícího traktu pomocí enzymů.

Na knize mi ze všeho byl ale nejméně sympatický styl psaní, který považuju za velmi nešťastný:

Autor text často "nastavuje" vatou v podobě podružných nudných (pro mně) vedlejších detailů  - chvilku to vypadá jako reportáž o drogové mafii pro nějaký bulvární plátek, jindy se přenese jako muška vedle nějakého běžce, jako by byl vedle něho, což není moc pravděpodobné. Jejda "škoda", že kniha již vyšla, určitě by nezapomněl napsat detaily vraždy, kterou spáchal Pistorius...

Někdy nevím, zda nějakého sportovce či sportovkyni obdivuje s opravdovým respektem, nebo je pro něho jen zdrojem pobavení k vyprávění do hospody - jako rarita,  trénovaný kůň či opička v cirkuse, která, aby podala výkon, vede jednostranný život, neboť jiný život ani nemá a vše ostatní musí zanedbávat.

Autor píše, jak je běhání zdravé, současně se zmiňuje, jak někdo ležel ve vlastních zvratkách a křečích, ale pak se zvedl a závod v ultraběhu úspěšně doběhl. No není to borec hodný následování jako "vzor" výdrže a bojovnosti? Jinak je pro autorovo psaní typický tento styl: "Sakra, takový norský námořník Mensen Ernst si asi jen stěží pamatoval, jaké to je na pevné zemi, přesto běžel celou cestu z Paříže do Moskvy, aby vyhrál sázku. V průměru každý den po dva týdny absolvoval sto třicet mil, na nohou měl bůhvíjaké boty a trasa vedla po bůhvíjakých cestách. Mensen se přitom v podstatě jen rozehříval na skutečný dálkový běh z Konstantinopole do Kalkaty, při němž zvládl po dobu dvou měsíců běhat devadesát mil denně. To už si ovšem vyžádalo svou daň, takže musel celé tři dny odpočívat, než vyrazil na 5400 mil dlouhou cestu domů. Jak je možné že ho netrápila plantární fasticida? Určitě na ni netrpěl, protože když ho o rok později při pokusu doběhnout k pramenům Nilu zabil průjem, měl nohy v dokonalém pořádku." 

Nic proti bojovnosti a výdrži, nic proti běhu, jenže jaké je vlastně poselství knihy pro nás? Pro mě každopádně hodně nesrozumitelné. Aha, před běháním být vegan, abych neběhala s plným břichem za zvířetem, které uštvu a sežeru? (Ref. s. 220)

Nevkusným způsobem autor používá různá přirovnání, často přehání - místy jsem si představovala autora jako odrostlejšího chlapce, který se předhání s ostatními u piva v tom, kdo bude víc svými slovy působit důležitěji a kdo víc ohromí siláckými řečmi (třeba useknutými hlavami či metrovými červy ve zranění, řečmi o pití moče)a získá si pozornost.

Píše takovým zvláštním (asi vtipným?) komixovým způsobem: "Neandrtálci vládli světu, dokud se venku neudělalo hezky..." Sportovce autor popisuje způsobem ne právě vždy seriozním, zato také  vhodným pro kreslíře  karikatur. Například o nejslavnějším českém běžci Emilu Zátopkovi začal psát zhruba takto: ...tento plešatý obyvatel městského bytu ve zdevastované východní Evropě..." Pocházím z Kopřivnice, rodiště Emila Zátopka, a opravdu netuším, co měl autor přesně na mysli tou devastací. Nevím nic o tom, že by toto malé město,  obklopené ze tří stran krásnými horami (začínají tam už pomalu Beskydy), bylo v 50. letech zdevastované. Politický pojem "východní Evropa" je nesmírně veliký a nelze do něho povrchně zahrnovat, co se dá. Je důležité to, že byl plešatý? Blonďák či tmavý? Pan Zátopek je skutečně významným sportovcem, v něčem i nepřekonatelný, protože se mu jedinému podařilo vyhrát na Olympiádě v roce 1952 3 zlaté medaile na 5000 m, 10 000 a marathon, na které se dnes sportovci zvlášť specializují. V Japonsku je dosud  jeho jméno slavné (hlavně mezi 50tníky a staršími) stejně jako paní Čáslavské, což jsem si osobně mohla ověřit, akorát mu říkají Zatopekku.

Pamatuju si, že aspoň v Kopřivnici se vykládala historka, že jednou jídlo, které paní Dana (manželka) předložila Emilovi k obědu, bylo moc horké, a tak si ještě pan Emil před obědem (než mu jídlo vychladne)  zaběhl do Příbora (cca 3-4 km) a zpátky.

Jestli jsem někdy uběhla delší trať, tak to bylo ve dvojici s kamarádkou Evou, a to jsme prostě spontánně uběhly to, co mělo být původně cca 20km pochod. Ale myslím, že tahounem, co to vymyslel, byla ona - stejně jsem si myslela, že to má v genech, protože byla shodou okolností praneteří slavného sportovce. Její dědeček z matčiny strany se jmenoval totiž Zátopek a slavný Emil byl jeho bratr.

http://youtu.be/9C-Ctk7OiAs

Už samotný název knihy je kontroverzní, a je možné si ho vykládat tak, že se autorovi běhání stalo téměř smyslem života, že žije, aby běhal. I dále v textu je to cítit: " ...běh je zakódovaný v  naší kolektivní představivosti a naše představivost má kořeny v běhu. Jazyk, věda, umění, raketoplány, cévní chirurgie, to všechno pochází z naší schopnosti běhat. Běh byl silou, která z nás udělala lidi..." 

Závěr: Půl hvězdičky za již vykonanou práci a za to, že kdo neběhá, možná díky knize  běhat začne.  Kdo už běhá, ten nic na běhání asi radikálně měnit nebude, snad to pomaličku bude zkoušet bez bot jako český reflexolog Pataky, který má za sebou několik maratónů bos. O tom, zda běhat bosky či v botách a jakých, se vedou spory, stejně jako se vedou spory o tom, zda koně kovat či ne  a jak ošetřovat kopyta. Přesto se zdá, že méně je více, zvláště když se tak děje postupně. To je další plus knihy, pokud se díky ní dáme na tuto cestu.

Kdo je na běhání závislý, tomu kniha jeho závislost jen posílí, stejně jako se mohou posilovat navzájem lidé nemocní anorexií ve svém přesvědčení na sociálních sítích na internetu a nikdo na tom nic nezmění, leda že by chtěli něco změnit sami. Prostředí, které by k ultraběhu či k extrémnímu cvičení takové lidi nenabádalo, by nejspíš považovali za "nepřátelské", a mě za "nepřítele sportu".

Pokud je v literatuře sportu nějaká mezera, obávám se, že ji tato kniha nezaplní. Vlastně sám autor na konci knihy se k nízké kvalitě své knihy přiznává nepřímo sám, když říká, že nebýt dvou přátel, kteří dali jeho nápadům nějakou strukturu a smysluplnost, zůstala by jeho kniha jen vyprávěním u piva. Na mě tak aspoň působila - jako silácké vyprávění starého námořníka, který možná málem vyhrál maraton, ale u něhož nevím, co je ještě pravda, a co už ne.