Kterak nám starý lišák pomohl dostat „slunce“ na podzimní talíř ...
Dny se nám z letošního kola roku pomalu ukrajují a doufám, že i když musíte chodit do práce, do školy či zůstávat kvůli rodinným povinnostem zavřeni doma, že si nenecháváte úplně ujít krásy podzimní přírody a pobýváte co nejvíce na čerstvém vduchu a přirozeném světle.
I letošní rok byl u nás ve znamení různých velkých plánů a vizí všeho druhu a jak už to bývá, věci většinou trvají 6x déle, než by člověk čekal a jeden plán otevírá dveře dalšímu nápadu, nebo se objeví menší či větší překážka, ale hlavní je zůstat spokojený a vidět a oceňovat průběžně ty malé krůčky, které na cestě udělal a nebrat to jako selhání, že letos nestihl natrénovat na ten maratón. Takový cíl byl jen příliš ambiciózní či poněkud předčasný nebo zcela zbytečný.
Na statku je velmi důležitá spolupráce, vždyť jeden bez druhého by nic nezmohl. Hospodář by to měl těžší, když by neměl doma ženu, díky které mu vždycky něco dříve či později s jistotou západu a východu slunce přistane před nosem talíř s něčím. Nevadí, že nezná detaily té záhady na talíři, totiž jak se nějaký pokrm stal pokrmem, jak se vlastně připravil a na ten talíř vůbec dostal.
A po celý rok dokola sklízím nahoře, dole, vlevo, v pravo, doma i venku, nakupuji, sbírám, zpracovávám, melu obilí, míchám mouku na chleba, vymazávám formy, rozmrazuji, zamrazuji, peču, namáčím různé věci od čerstvě namletých ovesných vloček, až po fazole nebo rozemleté šípky na čaj. A vím, že ten můj partner zase hospodaří jinde – klepe kosu, seká, mulčuje, bagruje, používá motorovou pilu a cerkulárku, mění kola, dofoukává kola, jezdí kupovat šrouby, šroubečky, desky, písek, štěrk a motorové oleje, bourá starou zeď nebo býčka nebo kouká na creepy seriály americké produkce a když dokouká, po chvíli absťáku si najde jiný seriál na nové dávky vlastního dopaminu.
takže místo tibetským fáborků nám kromě něho zdobí okolí domu i ponožky...
obklopující navršené kameny z něho budou činit tak trochu “ohniště druidů”...
Podzimní příroda má se mnou trpělivost a je zvědavá, zda si ještě příjdu na další šípky, které ale nehodlá držet v nejvyšší kvalitě dlouho. Houby už mi neslibuje, protože je jim zima. Pokud mi chybí síly, pouze ve všem zpomalím a spokojím se s polovičním výsledkem nebo nedávám pozornost tomu, co by mě energii bralo, po čem mi vlastně nic není a co neovlivním. Nikdy to není tak, že buď intenzivně pracuji, nebo vyhořelá nedělám nic nebo si hraji na paní, která si brousí a lakuje nehty. Vždy je to o hledání nějaké rovnováhy a všímání si, kdy mi přišel příval energie, kdy jsem skutečně unavená, nebo jen líná a neochotná vidět priority. Nedávno jsem večer měla přebytek energie, tak jsem ho vybila rychlým během mezi stromy velkého nového sadu. Jako když lyžař jede slalom. Doufám, že sousedé neviděli, co v tom sadě jejich 50letá sousedka tropí. A „dovolenou“ se snažím vkládat i do každého dne v podobě chvilky pro sebe, i když by to byl podivný vrtoch, podivný hříšek (hořká čokoláda, nebo med na ořechu, knížka nebo video ze slunných zemí, z Japonska nebo nějaké denní snění o něčem krásném).
že koláč díky nim mizí, abych měla díky nim zase co péct ...
Abych se vrátila k titulu mého příspěvku: letos máme kromě krav v chovu slepice plemene zlatá česká kropenatka a husa česká. Máme chovný pár – husu a husara. Letos ve srubečku (polozemnice vystlaná slámou) nám husa snesla toliko 4 vejce a z nich se nám vyklubala jen 2 housata, opět husiška a husárek. V plánu jsem měla to, že na konci října si pochutnáme jen na husarovi juniorovi a tu novou husičku přidáme do chovu, aby příští rok bylo více housat, více pečínek (a více práce, že?). Možná si někdo řekne: „Ó, jak jen můžeš zabít a sníst tak krásného ptáka?“ Je to jistě pěkný pták s andělskými pěříčky, ale jak bych k tomu přišla já? Tito ptáci by beze mne u nás ani neexistovali. To já jim nosím vodu, přikrmuji je šrotem, zavírám je do domečku a ráno pouštím ven do starého sadu s vrátky do sadu nového, kde se celý den pasou. A po této důsledné dlouhodobé péči si jistě zasloužím s rodinou nějakou tu odměnu v podobě lahodného masa, jatýrek a sádla, jejichž základem je tráva, slunce a čerstvý vzduch. Možná by se dokonce dalo říci, že tuto letošní mnohaměsíční námahu nevyváží výsledek v podobě pečínky z jediné husy. Ale aspoň si díky husám (bez okamžitého letošního výsledku) dělávám přestávku od sedavé práce, kterým je překládání knížek. Někdy si člověk musí na výslednou doměnu počkat i roky.
Při poslední seči se Neilovi povedlo trochu poškodit plot v novém sadu a udělat v něm díru, kterou by prošla nejen lasička, ale i prase divoké. A nedávno jsem šla zavřít husy navečír do jejich domečku, ale chyba byla, že jsem se nějak zapomněla a šla je zavřít až za tmy. Většinou už si samy do domečku vlezly (husar vchází jako poslední) a já jen jen za nimi zavřu na petlici. Tentokráte mi bylo v mžitku vteřiny jasné, že ve starém sadě je zlověstná atmosféra – husy byly jen 3 a ne 4, postávaly venku a nechtěly se do něho ani snadno zahnát. Nikde ale nebylo nápadně větší množství roztroušeného peří. Poté, co za nimi zapadla petlice, jsem se vydala s baterkou do noci hledat to bílé „neštěstí“.
Díky dobré baterce jsem ho brzy na zemi v dálce (poblíž díry v plotě) uviděla a namířila si to k němu. „Forenzní“ předběžné ohledání na místě ukázalo, že k úmrtí došlo zjevně násilnou smrtí, přičemž husa měla rýhu po zakousnutí do krku a hlubší zranění (dvě díry) v dolní části břicha a že k mordu muselo dojít krátce před mým příchodem, protože husa byla ještě teplá. Pravděpodobně jsem pachatele musela vyrušit. Musel se nejprve prokousávat peřím, které ho až dusilo, ale díky tomu se jeho cesta ke své výživě dost zdržela a neměl přede mnou tak velký náskok. Nebohou husu jsem politovala a slíbila ji, že jí vzdám hold a využiju její tělo k naší výživě a že budu ostatní husy už poctivě včas zavírat a že Neil ihned opraví plot. Když syn uviděl, co matka do chodby ve velké míse přinesla, vydal se také sám do nočního sadu. Přistihl tam pachatele, který se tam vrátil na místo činu, ale oběť, pro kterou se tam vrátil, už tam bohužel nenašel. Byla veliká liška, s velkou pravděpodobností lišák. Aspoň to říkal syn, co má myslivecké zkoušky (kde je i zoologie).
naší husu už ne, prosím ...
Když to ale shrnu, tento zjevně zdravý lišák nám udělal dobrou službu. Zaprvé nám připomněl, že když něco pokazíme, je třeba to neprodleně opravit, neboť plot je funkční jen tehdy, nemá-li díru/y. Zadruhé se dobře trefil. Totiž za obět mu padl zrovna ten husar junior, které jsem chtěla brzy upéct. Jak už to totiž bývá, nikomu se do zabíjení hus a jiných zvířat moc nechce (pokud se nenaplánuje přesný den a hodina), a i to zpracování je relativně časově náročné, i když s praxí se ten čas zkracuje.
Ve vodě ohřáté na sporáku na dřevo před bodem varu se spaří, oškube se peří, vykuchá (to ostatní členové rodiny odcházejí ...) a pěkně pořádně omyje a naporcuje. Kuchyní se nám tak rozlila známá vůně hořícího se dřeva v kamnech, které příjemně hučí a dobře táhnou, i když jsou malé, a typická těžká vůně horkou vodou spařeného peří. Vůně obyčejného (?) života. Po odležení v komoře jsem naporcovaného husara pomalu upekla v troubě s majoránkou a keltskou solí, nechyběla ani jatýrka a spousta sádla. Podávala jsem ho s bramborem a kysaným zelím a nechyběla ani polévka z pečených kostí včetně kostí křídel a jako příloha do ní majoránka a nasekaný libeček. Krk a skelet mám ještě v lednici na příště. Zkrátka byl z toho husara jeden oběd pro 4 dospělé, svačina, polévka a kosti na další polévku v mrazáku. Předcházela mu kapka aperitivu (Fernet). Jediný rouháním je to, že jsem nevyužila jeho krásné peří. Na to mi zatím nezbývá čas. Vychutnávala jsem si každičné měkké lahodné sousto výživného masa z husy. Introverti o tom ani nemluví ani nepíšou, ale myslím, že je třeba o tom psát.
Husa česká není pták, který by bylo možné za pár týdnů vykrmit na obilné směsi a kupit za pár desítek korun za 1 kg. Potřebuje strávit měsíce pastvou na zeleném. Její maso a tuk je superpotravina a obyčejný člověk ani nemusí vědět, co vše dobré obsahuje. Máte-li ale možnost husy chovat nebo jednou za rok si na husí hody objednat stůl v restauraci, myslíte, že půjde o dobře investované peníze? Užijte si to. Pečínka z husy je pro mě osobně v tomto období tím „sluncem“ na talíři, když už v přírodě toho sluníčka obývá.
Sním čili mám vizi do budoucna o tom, že mám zase větší hejno hus, aby takovýchto báječných obědů bylo v dobách, kde se krátí den, o pár víc. I tak mám letos sílu dokončit dřív než příjdou Vánoce, již avizovanou knížku od bylinářky Susun Weed Léta menopauzy: Alternativní přístupu pro ženy od 30 do 90 let. Je psaná lidských jazykem, informativní, vtipná, provokativní, občas psaná mystickým jazykem. Jistě ji ocení kdokoliv, kdo řeší nějaké kokrétní ženské obtíže či příznaky spojené s menopauzou (fyzické či psychické) a chce začít ne klasickou medicínou, ne alternativní medicínou, ale medicínou vpravdě lidovou, kterou je ve skutečnosti Cesta moudré ženy, šamanky, jak by řekla Susun Weed. Ona by to asi řekla svým ježibabským hlasem se špetkou přísnosti: „Když půjdete do knihovny, uslyšíte slabé bzučení. Bzzzzz. Bzzzzzzzzzz. To bzučí kniha, kterou si máte přečíst. Jděte za tím zvukem. A možná vám vypadne z poličky před nohy na zem!“ Já vám ji již brzy mohu nabídnout v našem eshopu.
(vyjde u Kosimesnadno.cz podzim/zima 2025)
Leave a Comment