Z naší návštěvy kosárny v Rossleithenu v Rakousku
Je středa 5. května 2025. Vracíme se s Neilem pozdě odpoledne domů z návštěvy kosárny v obci Rossleithen. Umožní-li nám to situace na silnicích, jedeme svižněji, protože se jako obvykle už těšíme domů, jindy musíme trpělivě koukat do zadní stěny nákladního vozu před námi a s napětím čekat na okamžik, kdy nám cestaři přestali malovat plnou čáru a mohli na bílé barvě začít šetřit.
Místy se vysoká tráva u krajnic díky větru naklání do vozovky a mává projíždějícím autům včetně našeho na pozdrav. Co mi to jen připomíná? Naskakuje mi obraz dětí postávajích s mávátky na okraji chodníku a zástupy občanů, kteří zvědavě vyhlížejí, až okolo pojede nějaký veledůležitý soudruh. Jako když prezident Husák přijel na oficiální návštěvu na Kubu za Fidelem Castrem, kde na něho čekal jeho vlastní obří portrét a mávající a bubnující kubánský lid, kterého naaranžovali podél ulic Havany. Mimochodem že byste neuhádli, jakou měl Husák libůstku, o které věřil, že mu udrží zdraví? Kromě vody z islandských ledovců olej z tresčích jater!
Zpět k návštěvě podniku, jehož historie se začala psát v roce 1540, kdy na řece Pissling postavil pan Paul de Schroeckenfux kovárnu pro výrobu kos. Dnes má tento podnik nové a novější budovy o něco níže po proudu zmíněné krásné řeky, jedna má střechu pokrytou solárními panely. Poptávka po modelech těchto kvalitních kos, které se dobře klepají a drží svou ostrost, ač dnes různě v posledních letech a dekádách osciluje a ovlivňují ji i politické důvody (Írán podle slov našeho průvodce v 80. letech odebíral až 200 000 kos ročně, nyní 0), stále je.
Pan Anthony Baudinger nás provedl výrobním provozem, kde kosa prochází od základního odlitku, který vypadá tak trochu jako dětská puška, různými stádií zpracování - od fáze, kdy je horká, až po finální dotyky, kdy už kosa dávno ochladla. Jak je patrno z fotografií, kovář, který nastavuje rozžhavenou kosu pod buchar, který svůj tlukot odbíjí s železnou pravidelností metronomu, má náramně silné paže, jak se sluší na kováře. Šedé kosy vedle něho už nesvítí, ale stále jsou žhavé a sálají teplo a není radno se jich dotýkat. Jeden z kovářů, který obsluhuje buchar s malým nosem, v další již studené fázi výroby, nám řekl, že zaučení do praxe trvalo 2 roky, než ho nechali obsluhovat stroj bez dozoru. Denně opracuje minimálně 800 kos. Práce zvenku vypadá pro toho, kdo si to ani jednou nezkusil, jako rutina, do které ten či který dělník spadl jak mýtický převozník, jenž nemůže utéct svému osudu a službu jen tak opustit, ale je třeba, aby neutuchával v soustředění, aby výrobky byly konzistentní kvalitě.
V areálu podniku se nachází mimo jiné přístřešek pro starý původní buchar, který kdysi poháněla energie vody z řeky Pissling. Tato bystřina je prudká, čistá a až bolavě ledová. Na okraji střechy tohoto altánku visí obří kosa, která váží přes 70 kg a měří 545 cm. Původní starší dílna postavená výše po proudu řeky ještě stále stojí, ale po vstupu na nás dýchlo už jen vlhko a plíseň. Stěny v této již ponuré budově by ale jistě mohly vyprávět o dávném ruchu dílny, kde mívali kováři plné ruce práce, když jejich kosy úspěšně dobývaly celou Evropu.
Leave a Comment