Letní venkovská poetika I.: roubenka a zakopané poklady
"Na malé dítě pozitivně působí především ty činnosti v domácnosti, které mají ještě řemeslné vyzařování...řemeslné pohyby jsou v podstatě nadčasové a obsahují pramotivy toho, co člověk prožívá při svém pozemském vývoji...pokud by řemeslná gesta úplně zanikla, dítě by neprožívalo vztah dospělého k okolí a samo by nedokázalo navázat spojení se svým okolím...i když děti navenek nenapodobují nic z toho, co konkrétního děláte, napodobují ve svých vlastních činnostech váš vnitřní postoj, váš spěch, pozornost, radost nebo nechuť...Musíme svou domácnost žít, protože to, co nežijeme, nemůžeme vyzařovat...Žijí velcí lidé v této době tak, aby jejich pracovní gesta a pohyby mohly sloužit jako příklad pro děti? ...Tyto prvky souvisejí s obnovou zdravého životního prostředí dítěte, jaké bylo asi před stoletím především na venkově. Tehdy se všechen život odehrával na statku ...Každá činnost měla svůj smysl a místo v celku, mléko je od krávy a vejce dávají slepice, omáčka se dělá z mouky, ostatně i dnes jsou to ideální podmínky pro vývoj malého dítěte." Monique Wortelboer: Domácnost - péče o život
Roubenko roubená, kdo v tobě přebývá?
"Já myška hrabalka. Já žába kvákalka. Já zajíc rychlonožka. Já liška ryška. Já vlk šedoboček a kdo jsi ty?" říká se v jedné ruské pohádce...u nás ještě nejspíš ani ta myška hrabalka. Zatím.
Léto se totiž pomalu přehouplo do druhé poloviny, tráva pomalu znovu dorůstá, něco odkvétá, něco dozrává, ale tak nějak bez naší větší péče, a tak se kromě dodržování rytmu dne (dojení, krmení zvířat i lidí, vyhnání, zahnání, umývání nádobí, vaření, balení balíků, emailování, krocení a usměrňování, papírování, překládání, pohádkování, kreslení, plastelinování, povídání, sekání trávy na futro, jízdě na kolech a vzdělávání) věnujeme stále zatím opravám našeho poloroubeného a zatím neobyvatelného stavení, které je součástí statku. Nové roubení (dvě stěny) si "sedlo", na široké vstupní podsklepené chodbě zůstal původní kamenno-cihlový klenutý strop, který je ve velmi zachovalém stavu, ale museli jsme nyní zbořit strop (i s pylinami a plevy a prachem nad ním) v obytné místnosti - byl nízký z širokých asi volskou krví natřených ztrouchnivělých prken a ta musela držet na samostatných trámech.
.
Jeho stáří bylo asi 100 let soudě dle Písanky z měšťanky ze školního roku 1913-14. Měla jsem pod ním pocit, jako by na mě padala "černá deka", a tak musel dolů, čimž získáme aspoň o 30 cm vyšší stropy a prostor třeba pro dvojitou postel. Rovněž nebude třeba mít všude tolik viditelných trámů, které dle čínského feng-šuej moc pohodě nepřispívají. Pod světlými palubkami bude více světla, jejich barva bude v harmonii se dvěmi roubenými stěnami. Na konci léta se může ještě trochu "srovnat" a ofoliovat i střecha nad obytnou částí, neboť dřevo na rozdíl od kamene vždy "pracuje" a dům se křiví. Do takového venkovského stavení se asi spíš hodí rustikální dlažba a obklady (jako např. zde: http://www.rustikalni-dlazby.cz/), na marocký štuk bych asi neměla trpělivost s hlazením kamenem. Neil je hobby stolař-truhlař, a tak se nyní soustřeďuje na výrobu oken. A že jich je! 6 x 2 plus 1 x ve spíži.
Zakopané poklady...
Jinak jsme uprostřed vyřizování odběru vody z vrtané studny (52 m), totiž brzy mi pan hydrogeolog pošle ještě papíry se správným kulatým razítkem a to bude vše, co musím dodat úřadům. Vodu pak budeme pomalu přečerpávat ekonomickým úsporným čerpadlem do vodní nádrže pár metrů vedle studny a z ní doma. Totiž ve 20. letech v době hospodářské konjunktury se dle Kroniky kolektivizace Mladočova (paměti rolníka J. Boštíka, dají se snad ještě sehnat v Ústavu dějin Akademie věd - zajímavé dílo o "zoufalství a totální bezmoci obyvatel malé východočeské vesničky vůči režimu, který chtěl za jakoukoliv cenu kolektivizovat ") "zvedaly stodoly" a dělaly vodárny- takové betonové nádrže v zemi s betonovými překlopy.
Nebýt starousedlíka, možná o této nesmírně užitečné ("nifty") nádrži i na zachycení dešťové vody z velké plochy střech ani dosud nevíme, byla ukryta pod kamením a hlínou. Nejspíš ale již netěsní, proto nám do ní příští týden přijedou nainstalovat či navařit na sebe plastové prsteny i dno a víko s komínem na zámek na ochranu před zvědavými kocoury. Přepad může pak plnit v budoucnu malinké přírodní jezírko pod roubenkou (podobný systém, jaký má jeden sekáč, jak o něm nedávno psali v jednom článku o...http://hobby.idnes.cz/jak-naplnit-jezirko-s-destovou-vodou-dss-/hobby-zahrada.aspx?c=A120604_114657_hobby-zahrada_mce)
Další věc, která je údajně dle sousedů na našem statku také ukryta (zakopaná), a to ještě lépe než vodárna, je sud s kořalkou z doby 1. světové války. (Již od roku 1854 zde existovala malá živnost - pálírna. ) Postupně se tento sud stává spíš legendou, ale zdá se, že je tato pověst nejspíš založena na pravdě či šprochu, na němž je pravdy hodně. Totiž tehdejší hospodář ho někde zakopal a jen tento fakt, nikoliv místo, sdělil osobně svému synovi, a ten to zase osobně sdělil panu sousedovi, ale až po smrti svého otce, který mu nestačil sdělit, kde ho přesně zakopal. Předchozí majitel sem dokonce pozval i lidi s přístrojem na hledání kovových předmětů (snad obručí), ale nebyli úspěšní. Pověst tedy žije dál, ale průzkum statku ještě zdaleka nekončí. Neprobádaných míst je zde ještě hodně. Bohužel ale slivovici moc nepijeme, leda trochu se žloutkem a medem.
A tak jsme rádi kvůli sobě i dětem, že žijeme a pracujeme na statku a pokud jste zrovna četli knihu Domácnost-péče o život, tak možná také souhlasíte s autorkou mj. , že žádná žena, která je zrovna s dětmi doma, se nemusí bát, že není svobodná (protože svobodu ji nutně nepřinese závislost na placené práci mimo domov), že se nerozvíjí (neb své lidství může rozvíjet péčí o domácnost rozšířenou dokonce na celý statek, nikoliv tak, že bude vyčerpaná y práce jinde) a že ji za tuto péči vláda nedává plat (díky Bohu, že ne, protože by si pak vláda narokovala diktovat nám povinné pomůcky a "osnovy" i ve standardizované domácnosti jako ve školství z toho titulu, že to vláda financuje , totiž ona ne, ale stát, kterým jsme ale všichni, proto bychom měli správně do všeho všichni zkoušet mluvit a nenechávat to pouze na odbornících). Sice máme doma pračku, ale autorka psala třeba o tom, že občas bychom měli dítě nechat prát něco i ručně - dospělý člověk si totiž umí domyslet, že prádlo pere voda, ale že se již setkala s pětiletým dítětem, které to nevědělo, znalo jen kouzelnou skříňku zvanou pračka a narodilo se do doby, kdy už byla doma. Zvláště v Tokiu je těch kouzelných skříněk požehnaně. Žena v domácnosti prý nemusí mít koneckonců ani obavu z toho, že ji nikdo neuznává (protože - co si člověk nedá sám včetně uznání, to mu stejně nikdo jiný nedá, nikde jinde než v sobě to prý nenajde).