Aktuálně Ergonomická kosiště a několik modelů kosu a několik dalších položek není skladem. Budeme je mít k dispozici, než bude tráva připravena k sekání, nejpozději do konce dubna. kolem 29/4/21 Omlouváme se za nepříjemnosti.

O Věrce

v Vše Prosinec 18, 2011. 0 příspěvek

 Dovolte mi, abych se na tomto místě představila, i když podle mně mnohem důležitější věci pro Vás jsouna tomto blogu jinde. Jmenuji se Věra Dudmanová, narodila jsem se na severní Moravě v Čeladné (*1975), kde jsem snad od té doby nikdy nebyla (to pokud byste chtěli někoho od tamtud pozdravit), šlo o provizorní opatření, protože porodnice v Novém Jičíně byla přechodně zavřena. Přestože jsem měla trvalé bydliště ve městě (Kopřivnice), hodně volného času jsem trávila na venkově u babiček, na zahradě a v okolních lesích, nebo i na procházkách do Štramberka. Hezké vzpomínky chovám také na Příbor, kam jsem čtyři roky chodila na gymnásium a rok na stejné instituci učila angličtinu. 

Řízením osudu jsem se ocitla a našla domov na venkově v Mladočově u Litomyšle ve východních Čechách, kde nyní trvale žiju na statku s anglickým manželem Neilem, s naší dcerkou a synkem. Zdejší řeč a přízvuk je trochu jiný než ten můj a pro manžela ještě jinačejší. Pepíci jsou zde Bobši, později se řekne dý. Je to moc malebný pahorkatý kout na kraji Vysočiny (nedaleko je Budislav, Proseč, Polička), který mé duši lahodí. Plnohodnotně ale může člověk žít jistě i ve městě, vždy jde o přístup a postoj k místu. Čím větší sousto svobody si ale člověk nabere, tím větší zodpovědnost musí nést za sebe a za druhé a zpevňovat svou vůli k tomu, aby svému svobodnému životu dal nějaký řád a rytmus.

Od té doby, co mě maminka ve 2. třídě přivedla do knihovny, abych si půjčila knížku Míček Flíček, ráda čtu. Také ráda zpívám. Vztah ke knihám,  hledání poznání a snění o tom, že někde jinde jsou lidé na sebe napojeni snad i lépe a reagují snad ještě lépe na obyčejné Jak se máš? ,  mě dovedlo až k vysokoškolskému studiu filologií. Ne vždy platilo, že někdo je skutečně “vzdělán” díky tomu, že vystudoval nějaký obor. Jedna věc je umět jazyk, druhá věc je skutečná komunikace s reálnými lidmi. Jedna věc je zvládnout nějaký obor, zcela druhá je zvládnout sám sebe. Zpravidla mu to trvá, než se jen rozkouká po opuštění školních lavic a naučí se skutečně komunikovat s lidmi, kteří hovoří svou řečí. Většinou člověk studiem musel ignorovat jiné věci, obory, ale i zanedbávat jiné stránky sebe jako člověka a zůstat v nich neumětelem. 

 

V oficiálních životopisech lidé píšou, čím jsou, jaké mají vzdělání, certifikáty, ale mám pocit, že ať se někdo cítí být kýmkoliv, ať již studoval cokoliv, ať  již plní jakoukoliv sociální úlohu, že to nikdy nemůže plně vyjádřit jeho identitu člověka. Člověk by měl studovat celý život.   Jsem zastáncem celoživotního spíš širšího než vyššího vzdělávání, protože řečeno slovy jednoho koňáka: “Kdo je zelený, ten se učí, kdo je již zralý, počíná hnít.” Názvy povolání se někdy naopak stávají dokonce  i dehonestujícími nadávkami (podnikatel, učitelka, zedník, docent) a člověk se stejně nemůže zavděčit všem. Můj syn jednou zvolal: “Inseminátor je už tady!“. Řekla jsem mu příjmení toho pána a pak onomu pánovi: “To je ale nepříjemné, když lidé vaši osobu redukují na inseminátora, že?” “No ani mi nemluvte“, řekl ten pán. 

Původně se mi podařilo díky mladickému nadšení, píli, cílevědomosti a snad umanutosti a určitě i  přítelkyním vystudovat magisterský dvojobor anglistika/amerikanistika a japanistika na olomoucké Filosofické fakultě a 2 roky jsem studovala na VŠ v metropoli Tokio v Japonsku na Katedře japonské kultury  díky získání stipendia. Baví mě dál studovat neformálně, ale do hloubky vše, co mě zajímá a co považuju za praktické a důležité, ať už je to výživa, chov zvířat, půda, psychologie chování (lidí i zvířat), výchova dětí nebo tradiční západní bylinářství a mnoho dalších věcí, o kterých se snažím sama přemýšlet.   Velmi důležitá je pro mě i fyzická práce spojená  se zahradničením a chovem zvířat, která mě udržuje ve spojení s přírodou, pokorou, životem a tím, odkud se život bere, zkrátka s další realitou, a myslím, že přece jen je něco zrníčka pravdy na větě z knihy Vejce a já od Betty McDonaldové: “Čtení bylo známkou lenosti, vychloubačnosti a celkového rozpadu osobnosti .”

Snažím se více porozumět sobě i světu a naší zemi a vidět věci z různých úhlů pohledu. I poznání živého Japonska a živých příslušníků jiných národů mi k tomu velmi pomohlo. Různé národy sice formovaly svůj specifický charakter a posilovaly někdy svou vůli díky přírodním podmínkám, ale zdá se mi, že mnohé rysy, které jim občas přisuzujeme, jsou jen určitým stereotypem, přitom hovořit můžeme leda pak už jen o určité míře mentálního programování určité větší skupiny lidí jako je národ. Já osobně vlastně nemám pocit, že bych se kdy setkala s národem jako takovým či navštívila nějaký stát. Odděluji člověka od politiky. Ocitla jsem se jen svobodně na některých místech a  potkávala jsem pouze lidi. Pouze místo a člověk pro mě existoval, přičemž japonské či české lidství je úplně stejné. Na mnoho věcí se dnes dívám v kontextu zkušenosí ze zahraniční.

 

Velmi mě v mém životě zaujala myšlenka z jednoho dílu série knih Zvonící cedry Ruska, kde poustevnice ze Sibiře říká, že nemoc přichází, pokud člověk jí nepřirozené jídlo, má špatné myšlení a nezná své předurčení. Když se mě někdo, zeptá, jak vše stíhám, myslím, že právě znalost mého předurčení (díky oněm knížkám) mi i Neilovi dává neutuchající radost, smysl a nadšení do věcí, do nichž se pouštím. Vnitřní klid posiluju meditací vipassána, kterou mě učil manžel a jejíž teoretické pozadí mi osvětlila kniha dr. Thynn Thynn Living Meditation, Living Insight. Je to praktická meditace nejen do tichého ústraní, ale pro celý den hospodyně pod tlakem denních úkolů.

Emancipace podle mě začíná uvnitř ženy, kdy se “emancipuje” především od starých  nefunkčních postojů, kdy se emancipuje směrem ke své podceňované úloze v domácnosti a na statku, která je ve skutečnosti důležitější, než jsem si kdy myslela a málem se od ní “emancipovala” k závislosti na něčem jinde, daleko od vychladajícího tepla domova. Za žádné peníze bych si nelze také koupit  jablko pocházející  z vlastní rukou zasazené a dotýkané jabloně a mléko, které mi dá kráva, kterou si hladím a které jsme dali jméno.

 

 

S Neilem se staráme o malé rodinné hospodářství (chováme 2 krávy plemene Jersey, 2 koně plemene Haflinger, občas prase, mnoho slepic i kouhoutků a zahradničíme užitkově i dekoračně, sbíráme domácí i divoké byliny) a od roku 2006 spolu s radostí podnikáme – vedeme  zásilkový obchod kosami a jinými věci, kde v sekci Vyživující tradice: dobroty, jsou občas k dostání potraviny, které nějak souvisejí s tímto blogem a které sama používám. 

Nově do  našich aktivit mohu zařadit i publikační činnost (kniha Vyživující tradice), u které s Neilem oba šťastně uplatňujeme své původní kompetence – u manžela to souvisí s univerzitním vzděláním počítačového programátora, díky čemuž se mnou technicky a graficky spolupracuje. Vydáváme i tištěný čtvrtletník Mladočovské vidle (mladocov.cz)

Kdysi nám astrolog pan Pavel Turnovský sdělil, že se nesetkává tak často  párem, který by se tak dobře doplňoval: “No to je bomba,” říkal.  Neil se prý narodil těsně po novoluní a já zas za úplňku. Jako by jeden přinášel nové myšlenky a s pomocí toho druhého parťáka navíc ve Vodnáři, který je sám vizionář, je mohl naplnit. Pokud tomu tak je, pak jsem vděčná osudu a přeji totéž i ostatním. Někdo uvádí i své znamení, tak tedy jsem zrozenec ve znamení Vodnáře, ascendent mám prý ve Váze a  ten Měsíc v úplňku prý stál ve znamení Lva.

Také v mé rodině se nevesele umíralo na civilizační choroby, a tak i mě zajímala odmalička prevence zdraví, to jest už od 1. poloviny 80. let, chtěla jsem upřímně, až budu velká, bádat a dobře bádat. K podpoře svého zdraví kvalitním a chutným tradičním “opravdovým” přirozeným jídlem z vlastní produkce nás s manželem dovedla pozoruhodná kniha z roku 1938 “Výživa a fyzická degenerace“, jejimž autorem byl americký zubař dr. Weston A. Price.

Tento blog nabízí nejen vše podstatné z knihy zubaře Pricea, tj. třeba jak lze stravou regenerovat zdraví mladých i starých a třeba ovlivnit optimální vývin kostí nejen obličeje dítěte a  jeho celoživotní zdraví a krásu, ale přináší to nejlepší včetně receptů z jiného veledíla,  a sice z knihy paní Sally Fallonové (a dr. Mary G. Enigové), která byla k jejímu napsání (stejně jako já k vedení tohoto blogu) inspirovaná právě unikátními poznatky dr. Pricea a excelentním zdravím svých dětí. Její název je Vyživující tradiceKuchařka, která je výzvou pro politicky korektní výživu a diktátory stravy” (1999)…Věřím, že mnohé fotografie, jejichž kvalitu se učím zlepšovat  (nyní fotím pomocí kamery Panasonic DMC-G5), budou pro Vás inspirující. Sponzorem těchto stránek blogu ve chvílích, kdy jsem blog začínala psát, t. č. 2,5měsíční dceruška Dorotka, která mi ve chvílích, kdy jsem psala tyto řádky, poklidně spinkala…V tuto chvíli ale hraje jakýsi minecraft. 

Oblíbené jídlo: masokostní vývar, nejlépe s játrovými knedlíčky a petrželkou; syrové plnotučné mléko od Jerseyky, kefír tatarák z mletého masa a syrový domácí žloutek, hořká čokoláda, klobása (ale v lednici ji v tuto chvíli nemám)

Oblíbený TV seriál: Little House on the Prairie

Oblíbená zpěvačka: Dolly Parton (skládá si písně a zpívá jako anděl), Marie Rottrová, Hana Hegerová

Oblíbený zpěvák: Karel Gott, totiž to, co kdysi nazpíval, ale vlastně mám nejradši lidovky (jsou výrazem duše obyčejných lidí) – české, ruské, anglické...

Oblíbený film: O Harry Potterovi, Zapomenuté děti (dle skutečného příběhu o reinkarnaci)

Členství (pokud jsem zrovna zaplatila členský příspěvek): Weston A. Price Foundation (zkráceně WAPF, Nadace Westona A. Pricea),  Strana svobodných občanů (svobodni.cz)

Poslední Aktualizece: Březen 20, 2017

Příspěvky

Zanechej komentář

Zanechej odpověď

text_captcha