"Skutečný ruský duch je duch Lva Tolstého..."

 (Lev Kopelev: Rusko- obtížná vlast)

Moz-screenshot-20



Kolik země my lidé jako jednotlivci vlastně k hospodaření potřebujeme a kolik bychom tedy měli i chtít? Odpověď závisí na tom, koho se zeptáme- zda souseda, nebo ekologa, který umí počítat ekologické šlépěje, nebo podnikatele agronoma, geologa, prezidenta či třeba hrobníka - i on bude nejspíš mít o tom svou a poměrně přesnou představu.  A pokud už známe odpověd, jak velký pozemek potřebujeme, pak musíme pro jeho získání ještě, pokud nic nezdědíme, nevyženíme apod., i něco obětovat a udělat- našetřit, vyjednat, koupit, s ledasčím se vypořádat. Jakmile dojde k zápisu vkladu vlastnického práva na daném katastrálním úřadě, máme  nakročeno k úspěchu. I poté z času na čas musíme své hranice aktualizovat a obhájit, abychom fungovali jako skuteční vlastníci svého vytouženého pozemku- malé vlasti.

     Povážlivě složitější situace by pro nás nastala, pokud bychom pozemek "koupili" na Papui- Nové Guineji, neboť jak k tomu píše profesor ekologie Vojtěch Novotný ve své pozoruhodné knize Papuánské (polo)pravdy (Dokořán, 2004, a anglicky v Oxford University Press) :
" V novoguinejské společnosti je stále silná tradice ústního předávání informace- a nikde není silnější než v otázkách vlastnictví půdy. Pozemkové vlastnictví není nikde kodifikováno v psané formě, neexistují žádné katastrální mapy. Nekonečné vyjednávání, ověřování a upěvňování těchto vlastnických vztahů tak probíhá již po tisíciletí ve všech koutech Nové Guineje, a to na mnoha hierarchických úrovních zároveň, mezi kmeny, v rámci kmene, klanu a rodiny. Výsledný stav je mírně řečeno, komplexní. Před několika lety proto vláda navrhla systém katastrální registrace pozemků, a tím postavila společnost před skutečně unikátní a kontroverzní volbu, zda vzít na vědomí vynález písma a aplikovat ho na jeden z klíčových aspektů své organizace, či nikoliv. Střet vlády podporované velkým byznysem s většinou populace nakonec vláda prohrála, hlavně v důsledku kampaně podporované univerzitními studenty. Převládlo tak většinové mínění, že se zaváděním novinek je třeba být opatrný a že neuškodí, když s vymyšleností, jako je písmo, ještě chvíli počká, než se ukáže, zda opravdu k něčemu je...."(s. 107)
  Hašteřením dvou ženských (již vdaných sester) za stolem doma v jedné ruské dědince začíná povídka Lva Nikolajeviče Tolstého, v níž máme hned v samotném jejím názvu položenou stejnou otázku  - Kolik člověk potřebuje země? (Много ли человеку земли нужно?).
Samozřejmě mě odpověď zajímala, a proto zde ráda tento příběh přiblížím těm, kdo ho ještě neznají. Když se tato povídka na světové literární scéně v roce 1886 objevila, irský spisovatel James Joyce  v dopise své dceři údajně o ní dokonce napsal, že je to ten nejúžasnější příběh, jaký svět literatury poznal.
Pachom, v jehož dřevěnici příběh začíná, je hospodářem, a hádka jeho ženy (o tom, kde se žije líp, zda na vsi, či ve městě) zadá impuls dalším událostem. Pachom se zastane postoje své ženy tím, že zpoza pece hlásí, jak by svůj stabilní život rolníka na venkově neměnil s tím ve městě, kde je provdaná jeho švagrová, že akorát kdyby jen měl dost půdy, tak by se už nebál ani čerta. Jenže Ďábel, který s radostí přijal tuto hozenou rukavici, s ním od onoho okamžiku počne hrát svou hru. Schéma této hry vypadá jednoduše takto: nějaký čert- vlastně člověk- třeba rolník na cestě ho informuje o možnosti koupit nějaký lepší pozemek. Pachom ho koupí, ale časem je s ním nespokojený, tak ho prodá a koupí lepší, pak se situace opakuje...

Nejprve tedy se mu podaří od jedné šlechtičny koupit půdu a prožívá pocity člověka, který začíná hospodařit poprve v životě na svém. "Cítil, že tráva, která rostla, a květiny, které kvetly, se lišily od jiné trávy a jiných květin..."
Časem se však vynoří nějaké mouchy, pro které se začne cítit na stávajícím místě stísněně. Dobytek hospodářů, kteří nemají tak velké pastviny jako on, se často zaběhne "za lepším" na jeho pole a nepomáhají ani pokuty. Než by riskoval vypálení svého statku svými sousedy, s nimiž se rozhádal, neváhá a koupí krásné polnosti na druhém břehu Volhy poté, co ho jeden pocestný informuje o možnosti koupit tamější panenské, úrodné a relativně levné pozemky- větší než jaké momentálně měl.  Vyprávění ono sedláka, který u něho přenocoval, o úrodnosti půdy ho opravdu nadchlo: " Když žita naseješ, tak její stébla jsou tak vysoká, že koně v něm nevidíš..." (≈ А земля такая, ≈ говорит, ≈ что посеяли ржи, так солома ≈ лошади не видать...)
     Pachom tedy prodal svůj statek, s rodinou se odstěhoval a začal znovu hospodařit na novém statku. Své pozemkové vlastnictví ztrojnásobil. Ale přece jen i to mu nestačilo na to, aby zasadil tolik pšenice, kolik chtěl, protože každý rok tou nelze osévat stejné pole. Proto když u něho přenocuje další člověk ("Ďábel") a vypráví mu o tom, jak moc krásnou půdu a tak levnou !(jen za dárky, jako jsou hedvábné šaty, vodka či čaj) je možné zakoupit od Baškirů (kočovných kmenů na JZ úpatí Uralu, dnes vyznávají odrůdu islámské víry), opět neváhá. Představa, že si koupí ještě větší pozemek, je pro něho magicky přitažlivá.

     Pro zmíněný kočovný kmen Baškirů byla jeho půdou a domovinou prostě celá step, nebyl fixován na "domov " jako nějaké pevné místo, jak je běžné v našem kulturním pojetí. Pachom byl jimi srdečně přivítán (pohostili ho skopovým a kysaným kobylím mlékem) a za pár dárků mu stařešina vyhověl s jeho prosbou o odkoupi pozemku. Cenili si svých území na 1000 rublů /za den. Totiž Pachom si mohl od nich koupit za tuto částku tak velký pozemek, jak velký je schopen obejít za jeden den s tou podmínkou, že si pozemek musí ve zlomových bodech rýčem vytýčit a vrátit se do výchozího bodu, odkud ráno vyšel- byl označený čepicí z liščí kožešiny, která patřila stařešinovi. Sami od sebe by Baškiři netrvali na žádné písemné smlouvě podobně jako Papuánci, Pachom však na ni "pro jistotu" trval.

    Děj nakonec dostal očekávaný dramatický spád s tragikomickým závěrem. Pachom se postupně během dne prodíral stále vyšší a vyšší stepní trávou, slunce pražilo, trpěl žízní a vysílením, touhou a možností získat ohromné pozemkové vlastnictví scházel z umu (... přece tento úsek nemohu minout...),  jeho nenasytný hlad po půdě mu zastřel soudnost, schopnost rozložit si s rozmyslem své síly, nastavit si mantinely, které by určovaly, kdy už "bude mít dost" a kdy je čas se začít vracet. (Akorát řeka, kde by mohl rýžovat zlato, tam bohužel nebyla...). Přestože si nakonec zachrání tvář, neboť zvládne svůj ohromný kus pozemku obejít a dojít  až k čepici včas, zaplatí za toto úsilí svým životem (nejspíš infarkt).  "Pachomův čeledín zvedl rýč, vykopal pro svého pána hrob- od hlavy až k patě 6 stop*, což byla ta správná délka- a pohřbil ho." ("Поднял работник скребку, выкопал Пахому могилу, ровно насколько он от ног до головы захватил ≈ три аршина, и закопал его." ). A máme odpověď.

     Třebaže právě smrtí, tímto přísným měřítkem, Tolstoj Pachomovi potřebný pozemek "vyměřil", pro ty z nás, kteří možná věříme v reinkarnaci, naší smrtí či změnou režimů, které půdu znárodní, nemusí ani vlastnictví pozemku (resp. rodového statku) ztrácet na významu. Čert v nás to ovšem zkouší a ponouká nás ke své hře, v níž zdaleka nejde jen o pozemky, ale třeba o lepší a lepší techniku zálohování dat v iPadu. Právě díky této povídce jsem si ovšem uvědomila, že to, kolik potřebujeme kdo půdy, nikdo jiný za nás nemůže přesně spočítat, protože tato otázka má i svůj psychologický přesah týkající se naší síly umět si říci "mám už dost" a míry našeho osobního vnitřního pocitu naplnění. Někdo si nosí "domov v hlavě" a žádnou půdu pro žádný účel vlastnit nepotřebuje. Někomu postačí jen zemina v květináči s muškátem, ale pro jiného by nebyl dost ani celý širý svět.

Moz-screenshot-19

                     Zemi a prostor objevující Dorotka mezi slepicemi

                                                       Věra Dudmanová, v Mladočově 22. května 2011

Zdroje: Leo Tolstoy: Master and Man and Other Stories. London: Penguin Classics, 2005.
            http://www.kulichki.com/inkwell/text/hudlit/classic/tolstoj/zemlja.htm
           Vojtěch Novotný: Papuánské (polo)pravdy. Brno: Dokořán, 2004

            *V ruštině aršin -70,9 cm, tři aršiny-  kolem 213 cm, v angličtině uvedeno 6 feet, tedy 180   cm (Pozn. aut.)