„V tom městečku u moře bývaly jedny Vánoce jako druhé. Provázelo je úplné ticho, přerušované jen vzdálenými hlasy, jež někdy slýchám těsně před spaním. Ty Vánoce byly tak stejně, že nikdy nevím, jestli chumelilo šest dní a šest nocí, když mi bylo dvanáct, nebo dvanáct dní a dvanáct nocí, když mi bylo šest ...Byl Štědrý den a s Jimem jsme u nich na zahradě číhali na kočky. Sněžilo. Na Vánoce vždycky sněžilo.“ 

Dylan Thomas: Vánoce jednoho kluka z Walesu (1952)

 

I když zřejmě na Vánoce „vždycky“ nesněžilo, autor milé dětské povídky vzpomíná na Vánoce v dětství idylicky, takže má za to, že „vždycky“ sněžilo. „Před mnoha lety, když jsem byl malý a ve Walesu ještě žili vlci...s jeleními čelistmi jsme pronásledovali Angličany a medvědy, to ještě nebyly automobily, kola ani koně s aristokratickou tváří, když jsme bez sedla brázdili ty prosté blažené kopce, sněžilo a sněžilo." Povídka je zkrátka velmi poetická, humorná s fantazii Astrid Lingrenové, i když někdo by mohl být pohoršen, že rošťáci hodlají jako lovci z Hudsonské zátoky zkoulovat kočky „smrtícími sněhovými koulemi“. Autor třeba zmiňuje dárek, celuloidovou kačenku, že „ … když se zmáčkla, tak vydávala mňoukavě bučivý zvuk, který vůbec nepřipomínal kachnu, ale spíše velmi ambiciózní kočku, která se chce stát krávou“. Někteří umělci nežili dlouho (Thomas Dylan, velšský básník a bohužel notorik, se dožil prý asi 39 let), ale zanechali po sobě krásná umělecká díla.

U nás letos dřív než v jiných letech jsme si doma udělali vánoční pohodu – třeba vyměnili letní závěsy za teplé zimní zelené a červený kanýrek, na stromeček pověsili kolečka z pomeranče, který je den za dnem sušší a tmavší. Nejpozději na Štědrý večer pustím rodině u krbu originální starou nahrávku výše uvedené povídky. Jistě to přetrpí a pak se mohou bavit modernějším způsobem – nějakým méně či více přitroublým filmem či seriálem či PC hrou. Dnes šli výjimečně oba do lesa, sami od sebe...Velmi se mi líbil seriál Anna s E na konci, dopamin nám zvedají i některé seriály BBC podle klasiků (Malá Dorritka, Durrellovi, Cranford, Koruna)

Vůbec se u nás využívá kombinace věci či zvyků starých a nových. Například takový sběr bylin a plodů s věcí moderní – například sušičkou a sklenicemi na závit. Díky sklu jsou bylinky chráněny před prachem a hlavně vlhkem. Používáme kosu, ale i traktor. Kdo ale teprve začíná třeba s jednou kozou či jalovicí, jistě by mohl zvládnout postarat se o seno na zimu jen s kosou bez investice do traktoru.Zrající ječmen

Letošní rok, když se tak za ním ohlédnu, byl velice štědrý na spoustu věci hmotných i nehmotných. Na máslo, čerstvou zelenou nať (ještě pořád i pod sněhem se dá sbírat čerstvá petržel a ptačinec žabinec), třešně, jahody, maliny, ostružiny, bylinky (bez, lípa, třezalka, hloh, šípky, hluchavka bílá …), červenou řepu, dýně, rajčata, saláty. Na jaře jsme si pořídili dva křížence vietnamského prasete a kunekune (Nový Zéland). Bydleli v minisrubu, který jim postavil syn Ferda, pásli se, po dešti i trochu ryli, ale ne tak moc a hluboko jako divočáci (somebody shoot the buggers – jak říkal Neil), kteří si občas rádi zařádí na konci našich luk. Když zůstal už jenom jeden z prasátek, vůbec netesknil a byl rád, že už se s nikým nemusí dělit o syrovátku. Škvarky a čerstvý chléb….a nic více člověku nechybí. Husy (husa česká) v zimě žerou nejen pšenici, ale uždibují si i suché seno. Když za nimi přijdeme s kyblíkem vody, spustí hlasitý poplach. Máme i 2 kočky, ale na návštěvu chodí jen občas. Jsou chytré a milé. Zato kocouři, kteří běhají po vesnici, si o sobě strašně moc myslí. Nejelegantnějšími aristokraty mezi drůbeží jsou bezesporu krůty bronzové. Velmi se nám osvědčily kachny pižmovky, protože na rozdíl od křepelek se opravdu pasou. Již brzy je všechny, co máme na chov (vejce), přestěhujeme do chléva, z něhož budou mít výběh ven. Na jaře Ferda s Neilem oplotili pozemek o výměře menšího fotbalového hřiště, zatím tam máme asi 60 ovocných stromků a drůbež, která se tam na noc zavírá do malých domečků.

S tím, jak člověk stárne, chce žít hlouběji a šťastněji tak, aby se v jeho životě více rozpínala přítomnost na úkor minulosti a budoucnosti. A všechny hodné lidi, které v životě potkal, chová jako poklad ve svém srdci. A tady na statku si člověk může vážit všeho, co je v životě důležité – hnoje, půdy, slunce, díky němuž vše dozrává, případně se nabíjejí baterie, knih, fungujícího internetu, tepla, jídla, rodiny, zdraví, nože, který zrovna není moc tupý, moderních spotřebičů, díky nimž se lépe a rychleji zpracovávají potraviny. Tepla domova, které kolemjdoucí vnímá jako světýlka v oknech.

Chystám se na blog (snad brzy) také napsat článek na úrovni „blondýny“ o fotovoltaických panelech, sklepu předělaném na technickou místnost s bateriemi a invertorem, což vše je prý „úplně jednoduché“ si udělat sám, jak by řekl Neil. „Úplně“ jednoduše si pak postupně s panely dva lidé – starý a mladý – vylezli přes okno v bezpečnostních postrojích na střechu, kam panely umístili. Dobře se předem ale na všem domluvili ještě dole, aby se nehádali na střeše o to, co a jak kdo myslí.

Po kousíčkách také překládám knihu Čtvero cest k uzdravení. Myslím, že si čtenáři přijdou na své. Dám zde k dobru aspoň jednu z mnoha velmi zajímavých myšlenek a postřehů z připravované knihy (co vyšla i v čínštině) o zdraví, která mi zatím utkvěla v paměti, protože je o tom, aby se nic nepřehánělo, ani domnělá soběstačnost: „Jednou z největších hrozeb pro zdraví v naší společnosti je důraz na soběstačnost. Učí nás, že jsme silní, když nic a nikoho nepotřebujeme. Ale žádný člověk není ostrov. Žádný organismus nežije ve vakuu. Ve skutečnosti je zdravý organismus takový, který je v živé interakci se svým prostředím. Tato úspěšná souhra se nazývá synergie. Není ničím menším než tancem života. Velebení izolované nezávislosti je hlavní příčinou epidemie odcizení a osamělosti, která v naší společnosti převládá.“

Přeji všem krásné předvánoční poklidné dny.

 

Měla bych pár předvánočních návodů na vaření

 

1. ovesná „pizza“: vezmete čerstvě namleté vločky z ovesných zrn (asi 500 g) a necháte alespoň přes noc namočené ve vodě. Poté vodu scedíte, vmícháte nasekanou cibuli (malou či velkou), lžíci rozpuštěného ghí, 2 čajové lžičky keltské soli a třeba trochu kmínu. Hlubší plech vymažeme olejem, sádlem nebo rozpuštěným ghí a vysypeme pohankovou moukou. Ovesnou směs rozetřeme na plech a dáme asi na 30 – 40 min péci na teplotě 150 st. C. Mezitím si můžeme připravit cokoliv, co dáme nahoru: třeba dušené mleté maso s tymiánem, cuketou (čerstvou či zavařenou). Pokud je léto a máme rajčata, můžeme je rovnou rozložit na oves a péci od začátku s těstem. Pokud nejsou cukety či masová směs, stačí třeba konzerva sardinek nebo třeba makrely ve vlastní šťávě (ne v oleji), ty můžeme vidličkou rozmíchat s protlakem, trochou česneku, estragonu či petržele, pepře a solí či kapky chilli. Jakmile bude oves řádně upečený (ne moc měkký, aby to nebyl nějaký nákyp), potřeme oves směsí s rybami a dáme na chviličku ohřát do trouby. Mezitím si nastrouháme na jemno sýr. Troubu opět otevřu, ale již ji mám vypnutou, jen „pizzu“ posypu rovnoměrně sýrem a nechám ho roztopit. Poté již krájím a kladu na talíře. Dá se to jíst i zastudena.

 

2. špaldové perníčky: nameleme čerstvou špaldovou mouku ze zrn špaldy, nebo cca 500 g celozrnné špaldové mouky, vmícháme do ní vodu a velkou lžíci kvásku. Nesmíme té vody dávat příliš s tím, že se bude mouka ještě přidávat. Bude, ale ne tolik jako u chleba. Necháme nakvasit jako když se dělá domácí kvasový chléb. Na druhý den těsto zahustíme pohankovou moukou (dělám čerstvou z pohankových krup), přidáme asi 2-3 lžíce rozpuštěného ghí (do které jsme mohli vmíchat trochu sody bikarbony) a „přiměřeně“ sušené třtinové šťávy (Rapadura, Pamela). Komu ptáci snášejí v zimě vajíčka, ten dá třeba i jedno vajíčko. Poté si pohankovou moukou vysypeme vál, těsto si třeba rozdělíme na více dílů, každý díl rozválíme zvlášť a už můžeme vykrajovat asi 4 mm tlusté věci – srdíčka, prasátka, čtverečky apod. Pečeme asi 30 minut o teplotě 150 st. C.