CO JE TRADIČNÍ ČESKÁ LIDOVÁ STRAVA?

Kniha Česká strava lidová (1945)

"Nikdy mi nic tak nechutnalo jako krajíce, jež maminka z domácího chleba uměla tak krásně krájeti, máslem a tvarohem mazati...Nikdy nic! "K.V. Rais

Zajímá mě, co je tradiční českou stravou a do jaké míry se osvědčila. Najít rychle přesnou a suverénně spolehlivou odpověď na první otázku není snadné a na druhou také ne. Jinak jedli bohatí, jinak jedli chudí obyčejní lidé, časy se měnily a ani strava našich předků nebyl po staletí žádnou neměnnou konstantou. Nedávno jsem dočetla etnografickou knihu Česká strava lidová o stravě zejména obyčejných lidí 19. století a počátku 20. století s přesahy do století starších) od nedoceněné takřka české  "Sally Fallon" paní Marie Úlehlové- Tilschové, která vyšla těsně po skončení 2. světové války v roce 1945. (Četla jsem toto původní vydání.) Autorka studovala na UK biologii a uměla anglicky a francouzsky, nakonec se věnovala studiu výživy, kvůli níž navštívila i Londýn a Moskvu.

Marie Úlehlová- Tilschová (1896-1978)

Pozorně sleduji vývin druhých zubů syna Ferdinanda, teprve v jeho 20ti (tak dlouho totiž "roste lidský klas" řečeno s Raisem) skončí můj "experiment" se zdravou stravou, kdy jeho tělo bude dostavěno, pak teprve budu moci hodnotit, zda mám "zdravé" dítě, zda "zdravá" strava, jakou jedl, byla ta pravá...

Tato paní ctí poctivé řemeslo, neboť  odvedla svědomitou a poctivou práci při sbírání poznatků o tom, co jedli naši předci, především obyčejní venkovští lidé. Rukama jí prošly staré knihy o vaření a stravovacích zvycích, knihy, o jejíž existenci asi mnozí z nás netuší či k nim nevyhledáváme přístup. Možná bychom jim stoprocentně ani nerozumněli,  protože  jsou psané starším jazykem či písmem. Možná bychom je neuměli správně interpretovat. Autorka naslouchala lidem, kteří již dávno nežijí, a někdy ona či autoři knih, které cituje, foneticky zaznamenali jejich výpovědi v příslušném šťavnatém dialektu, knihu dále zpestřila lidovými básněni a texty písní, které se týkají určitého daného tématu.  

Kniha Úlehlové-Tilschové mi v hledání odpovědí na dvě výše uvedené otázky pomáhá, i když třeba v ní narážíme na některé úsměvné polopravdy či době poplatné omyly. Na druhou stranu zas autorka (naštěstí) neznala některé naše současné omyly (byť rádoby vědecky podložené jako nezpochybnitelné pravdy) ve vědě o výživě. Například lipidovou proticholesterolovou teorii.  Dost možná by se s  ní neztotožnila do té míry, do jaké to činí dnešní výživoví odborníci, kteří se sice třeba vyjadřují k máslu či mléku, ale krávu pravděpodobně nikdy nechovali a dost možná opravdové mléko  na rozdíl od paní Úlehlové-Tilschové nikdy neviděli. Především nevědí o významu v tucích rozpustných vitamínů, které se nacházejí pouze v kvalitních živočišných tucích, nevědí, v jak velkém množství je potřebujeme. (Vaclav Cilek naznacil nekolikrat, jak moc jsme se vzdalili prirode, "o" ktere se ucime: "Vždyť dnes najdete biologa, který nikdy neviděl na vlastní oči ani tak obyčejné domácí zvíře, jako je koza.") Ke známé autorce starších knih M. D. Rettigové se vyjádřila, že přílišnou snahou po dobrotě mnohé předpisy víc pokazila. Otázku, co bylo původní stravou obyčejného venkovana, považuje za velmi důležitou, proto tak obětavě bádala a nakonec sepsala svou knihu: ...vystopovati tuto původní stravu je pak nesmírně důležité, neboť pouze ona, která přestála velkolepou zkoušku mnoha staletí, může se i v budoucnosti osvědčiti nejlépe. 

Díky knize Česká strava lidová jsem si uvědomila, jak je otázka složení tradiční české stravy složitá, snadno neuchopitelná a že bych byla opatrná v tvrzení, co přesně vždy  touto stravou bylo a že se tato strava osvědčila bezpodmínečně (lidé nebyli vždy zdraví z různých a jistě i nutričních nejen hygienických či jiných důvodů ).

Pro autorku samotnou byla strava od přinejmenším poloviny 19. století již  "skažená." Cituje třeba J. Hrušku, Č.L XIV: "Co prý zavládla káva, nastala bílá mouka a mladí se příliš brzy žení (když jim ještě kosti neztvrdly), od té doby prý lid slábne a chabne a postavy bytelné, jako byli staří, nebudou prý hnedle k vidění."  Nutno poznamenat, že si do kávy dávali nejméně 4 dkg cukru, což není jistě málo, takže je otázkou, co bylo škodlivější, zda trocha kofeinu nebo cukr. Vodu ve studnici moudrosti našich předků stran výživy zakaloval postupný vývoj civilizace, jíž jsme byli součástí, byly to technické vymoženosti, války, nárůst obyvatelstva, sociální nerovnost i rozvoj trhu a měst. Naši předci i přírodní lidé možná nebyli moudřejší než my, byli to přece jen lidé jako my, přesto bych řekla, že stran jídla dělali některá moudrá rozhodnutí.  

To, co my lidé jíme, se teprve v posledních letech změnilo asi nejradikálněji, ale lze vypozorovávat  změny v jídelníčku již mnohem  dříve. Proto se domnívám, že se nelze při výběru dnešních  jídel vždy zaštiťovat jenom tím, že "to přece jedli", nebo "že to přece nejedli" naši předci.   I když něco jedli, nemuseli to jíst po celá staletí, nemuselo to být pro ně ani tak zdravé, možná si ani sami nemysleli, že je to výživné. (Níže uvedu příklad konopného oleje). Slovo tradice, ani pokud jde o stravu, není tak snadno uchopitelné. (I traktor značky Zetor, který jsem nedávno zahlédla, měl na sobě nápis: Zetor - síla tradice. Tento traktor má relativní pravdu.)

Například  slýcháváme a opakujeme po těch, co to tvrdí, že maso se jídávalo akorát v neděli či o svátcích, jenže Z.  Winter píše: Dávno totiž minuly ty doby, kdy maso bylo, stejně jako ryby, i mezi prostým lidem běžným pokrmem, jako ještě r. 1605, kdy byla podána císaři Rudolfovi zpráva: "Lid obecný nejvíce chlebem, pivem a masem živ jest a o lahůdky, pernatou zvěř nemnoho stojí. " A hned si mohu klást spoustu otázek: O jaké maso se jednalo? Hovězí, či vepřové, nebo zvěřina lesů...? Bylo to maso poměrně tučné, nebo libové? Byly to i kosti a vnitřní orgány? Čím ryby krmili? Už od samého počátku rybnikaření obilím?  Osvědčila se taková masitá či v jistou dobu "kapří" strava? Přestali obyčejní lidé konzumovat maso, protože se neosvědčilo, anebo z  jiných důvodů?  V knize se dále píše: Po válce třicetileté se hospodářské poměry změnily tak dokonale, že maso zůstalo vyhrazeno jen vyšším a zámožnějším vrstvám...Jsme teprve v 1. polovině 17. století. Co bylo po celá staletí předtím? Zde už vlastně je možné klást jakousi pomyslnou pracovní čáru na časové přímce vývoje české tradiční stravy. A už by mohli antropologové zkoumat tloušťku lebek, zuby a kostry lidí z hrobů před touto válkou a po ní...

K výše nastíněným otázkám výše jsem jako doplněk našla v jiné knize, a sice Jídlo a pití v pravěku a starověku od historičky a archeoložky Magdalény Beranové  pozoruhodný odstavec, kde se píše: "...převaha moučných pokrmů...je přesto záležitostí novodobou, z časů po třicetileté válce, kdy český a vůbec středoevropský venkov zchudl a země byla na dlouhou dobu zplundrována. Utužování nevolnictví bídu venkova ještě posilovalo."  Teprve roku 1781 bylo zrušeno nevolnictví, svobodu dostali lidé tedy dokonce o pár let později než povinnost docházet do školy. Robota se zrušila až v roce 1848. A u nás již od poloviny 19. století vzkvétalo cukrovarnictví, které je už součástí moderního potravinářského průmyslu. Dnes mi tedy začíná být jasné, že náš Hloupý Honza by na svých buchtách nedošel tak daleko jako severoamerický Indián, který si na dlouhé pochody bral pemikan.

To, jak se člověk rolník stravoval, ovlivňovalo jistě jeho postavení poddaného, který musí odvádět dávky, zda vlastnil či nevlastnil nějakou půdu a kolik, dále kraj a jeho podnebí (každý kraj míval i své pojmenování pro určité potraviny či jídla, počtem názvů drží možná rekord bramboráček, a to autorka ani neuvedla jistě všechny jeho názvy, protože tam chybí "trinčka", jak mu říkávala moje babička), v němž žil, ale i  církevní kalendář s předepsanými postními dny.

Jedna věc je ta, co člověk "chtěl" produkovat, co "byl schopen" produkovat,  co "musel a směl" produkovat. Co jedl, co by rád jedl, ale nemohl. Co jedl, ale neměl by. Co prodal, místo aby to snědl sám s rodinou. Co pěstoval jen proto, aby to snědli jiní, protože to bylo pro něho ekonomicky výhodnější. (Přestože se v našich zemích převážně pěstovalo např. žito a oves (někde i proso), nakonec bylo "nejekonomičtější" na začátku 20. století pěstovat  pšenici (někde zvanou žito), a to především proto, že s odchodem lidí do měst byla na lepek bohatá pšenice nejvhodnější  pro pekárny. (V roce 1789 se údajně pěstovalo žita a ovse 5 x víc než pšenice...).

Obiloviny i luštěniny se správně upravovaly namáčením, kvašením či nakličováním. Vhodně se kombinovaly luštěniny (sočivo) třeba s kroupy, tedy obilovinami, či mléčnými výrobky takže měly dobré zastoupení všech bílkovin. Nakličoval se i hrách, někde se jedla i cizrna.

Nabídka na rozmetadlo umělých hnojiv (!) v časopise Zemědělské zprávy již z r. 1942 (nalezla jsem ho na půdě)

Civilizační vlivy, které na našeho předka působily, byly ony síly, které  měly tendenci ho vzdalovat od po staletí optimálního neměnného stavu, v jakém se ještě stále nacházely izolované přírodní národy navštívené dr. Westonem A. Priceem. Věřím tomu, že autorka knihy o zubaři Priceovi slyšela (Viz její kniha Výživa ve světle věků), i když jeho knihu z roku 1938 pravděpodobně nečetla a ani ji neuvádí v odkazech na konci knihy Česká strava lidová. To, že o něm možná slyšela,  svědčí následující její slova, jako kdyby jimi představovala poznatky zubaře Pricea: Pozorování z celého světa potvrzují totiž, že všechny primitivní kmeny draze na zdraví zaplatily, když od své původní stravy upustily a přiklonily se k standartní stravě civilizovaného člověka. Jakmile k Eskymákům pronikla bílá mouka a rafinovaný cukr, ihned propadali těžkým chorobám. Jakmile se obyvatelé tichomořských ostrovů zřekli své původní stravy - jež znamenala v daných podmínkám přírodních opět optimální řešení - počali trpěti jak zubním kazem, tak tuberkulosou...

Dr. W.A. Price

Autorka nepopírá význam živočišných tuků ve stravě našich předků zejména másla a sádla. Připomíná také, jak moc si vážili vnitřních orgánů zvířete zejména vepře, který je spolu s husou národním zvířetem.

Vepřové je tradiční jídlo, zdravé je jeho tuk (přepuštěný na sádlo či uzený jako slanina, pokud má dost slunečního světla, pak jeho vit. D funguje synergicky s vit. A z jater atd.), krev, vnitřnosti a také maso, pokud se před úpravou marinuje v octě (vic o tom na tomto blogu)

Husa domácí, aspoň "martinskou" husu bychom si my Češi měli dopřát. Není ani nad "peřiny" a zimní bundy z peří...Foto převzato z: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Domestic_Goose.jpg

Rostlinné oleje se jedly spíš u chudých lidí a hlavně v postní dny...: v postní dny církví předepsané a v pátek. A tu se právě vedle oleje konopného, který páchl, daleko více a s větší chutí používalo jádrového a "bukvového oleje." Teprve v 16. století si lidé tlačili olej sami...nepěstovali žádnou řepku olejku, s níž by bylo příliš mnoho práce, pěstovali ji spíš když už, tak na svícení. Sally Fallonová a dr. Mary G. Enigová nepovažuje řepkový  olej  vůbec vhodný pro člověka.

Když se podíváme  třeba i na olej konopný,  jak na to, co o něm píše paní Úlehlová-Tilschová, tak i Sally Fallonová, rozhodně bychom ho nemohli zařadit do našeho běžného  jídelníčku, protože je zdravý, nebo protože se odvoláváme na tradici předků. Proč? Sally Fallonová citovala v jednom textu toto: “V Číně, kde pěstování konopí má původ, se konopný olej používal příležitostně, ale nejsou žádné reference v čínské litaratuře o používání konopného oleje jako jídla pro lidksé bytosti." (Simoons, Food in China, 1991)”

I naši předci ho sice používali, ale po čtení knihy Česká strava lidová usuzuji toto: pěstovali konopí především kvůli výrobě plátna (to byl primární cíl), přesněji řečeno kvůli příjmu z něho (sama bych si ho od nich koupila a dobře jim za dřinu zaplatila) a až jako vedlejší produkt si lisovali také konopný olej. A ten pak ještě měl dále několikero využití: na svícení, na smažení (jak nezdravé je smažit na takovém oleji!), na masti na  bolístky a, pokud ho bylo hodně, také ho prodávali jako zob pro ptáky. Tento olej považovali především ale za POSTNÍ, třeba pašijový (křesťanské spoluprožívání utrpení Krista, druh pokání či snad odpykání a usebrání?*), dokonce se uchovaly záznamy o tom, že páchl (není divu, když tak velice snadno žloukne). Z tohoto historického kontextu tedy nelze jeho dnešní užívání vytrhávat. Dokonce v knize The Year 1000: What Life was Like at the Turn of the First Millennium -- An Englishman"s World (Rok 1000: Jaký byl život na přelomu prvního tisíciletí od Roberta Laceyho  v kapitole "Červenec: Hladová mezera," se údajně píše, že každé léto zažívali chudí lidé období hladovění, k němuž docházelo před srpnovými žněmi,  z máků, konopných semen a jílků si dělali jakési brownies (hnědky) a říkali tomu "šílený chléb", celému tomu období říkali "hloupé období" (silly). (více v odpovědích FAQ). Jsme svědky silného marketinku na konopný olej z konopných semínek jako superjídlo, oleje ze semínek jako superkosmetiku, možná že nějaký certifikovaný nutriční expert ho bude dnes tlačit jako superpotravinu, která překoná i nejlepší maso, (a jsou takoví), to však neznamená, že ví, o čem hovoří. Sally Fallonová dokonce napsala článek (který chápu lépe i díky čtení kapitoly Tuky v její knize, kterou napsala s odbornicí na lipidy M.G. Enigovu), článek nese  název  Konopný olej: Ne pro konzumaci člověkem. Paní Sally má pro svůj postoj několik vážných důvodů: i když je bio a tlačený za studena, velice snadno žloukne, protože je nestálý a snadno oxiduje, je totiž plný vícenenasycených mastných kyselin (cca 75 % - už proto bychom se mu měli vyhýbat, nechceme-li přinejmenším předčasné vrásky kolem očí!), má pouze 10 % nasycených a 10 % mononenasycených mastných kyselin. Neméně velký zádrhel je i v tom, že obsahuje asi 55 % omega-6 mastných kyselin a pouze kolem 20 % omega-3 mastných kyselin, čili je v něm velká nerovnováha mezi těmito dvěma mastnými kyselinami, což je dnes obecně civilizační problém, který způsobuje jak konzumace podobných rostlinných olejů (k čemuž by konopný olej jen přispíval), tak i živočišných produktů od zvířat krmených obilím na úkor zeleného. Nadměrná spotřeba omega-6 mastných kyselin ve stravě byla údajně dána do souvislosti s rakovinou, srdeční chorobou a nemocemi autoimunitního systému. Takže jistě i u konopného oleje je třeba být opatrný (všeho s mírou...), raději ho nahradit máslem nebo kvalitním olivovým olejem. Konopný olej je ale prý výborný pro průmyslové využití na výrobu barev a nátěrů. Lněnou fermež na natírání dřeva bych také raději nejedla. (Studie hovoříci v neprospěch konzumace tohoto oleje jsou zde: (Více o problému konopného oleje na : Journal of Analytical Toxicology October 1997 21(6):482-485 a http://editor.nourishedmagazine.com.au/articles/hemp-not-for-human-consumption)

Historii vedlejšího produktu na výrobu "zdravé" potraviny (margarín či olej) má v USA i olej z bavlníkových semen. Primární cílovou plodinou byla bavlna, jenže co se semínky?  Zvláště když bavlníkový olej na svícení nahradil petrolej?....

Dorotka večeří polévku ze srdce a jater (pajšl) se smetanou a nasekanými kvašenými výhonky na květy česneku

Přepuštěnému máslu se říkávalo máslo, (čerstvému máslu "putra") v domácnostech se jim "šetřilo"...Kdo ví, kdy se zase máslu začalo říkat máslo...

Úlehlová-Tilschová nezpochybňuje význam chovu mléčného skotu pro mléko, které denně  obohacovalo jídelníček. Nepopírá  význam plnohodnotných bílkovin v mléčných produktech, díky nimž se stráví bílkoviny z potravin, které je nemají kompletní, a zdravotní přínos syrového mléka.  V 15. století se prý již psalo: Protože tak píší doktorové, že bývají děti mdly, bledy a blekavy a blázni častokrát, ale ono ze vsi, ježto se tam tvarohem a syrovátkou vychová a boso běhá, leč u veliký svátek střevíc obuje, obecně z těch múdřejší bývají, než oněchto městských, v rozkoši schovaných."

"Mléko, půl živobytí", tatínek Káji Maříka (kráva Bohuška), "...po celý středověk vůbec chovaly se pak krávy nejen na venkově, nýbrž i ve městech, skoro každý dům měl chlév...opravdu opatrují v chudé chaloupce jedinou kravičku jako oko v hlavě a dbají o ni více než sami o sebe, neboť jest jejich hlavní živitelkou...", píše se v knize Česká strava lidová. Tím, že dbají o ní, dbají ale vlastně o sebe.

I pro současné konzumenty mléčných výrobků stále jistě platí rada z 15. století: "Každý, kdož své zdraví opatrovati chce, měl by věděti také, jakou pastvou aneb travou zvíře paseno aneb chováno jest, neb jakož táž živnost nebo pastva v přirození svém  rozdílná  jest, tak také mléko jiné a jiné přirození do sebe béře..." ...Staří Čechové považovali totiž za nejzdravější a nejmasnější mléko májové..." K tomu nemám co dodat, protože jsem toho o mléce na tomto blogu již dost napsala....Co je zajímavé, je to, že i zdravotní ústavy v dobách mládí paní Úlehlové-Tilschové velice dobře věděly, že pasterované mléko se svou kvalitou nemůže rovnat mléku syrovému. Píše totiž: "Je vůbec velkou předností lidové stravy, že se na venkově pije mléko syrové, které je - pokud je ovšem čisté - mnohem cennější než vařené...mléko trpí totiž na své jakosti...proto mnohé zdravotní ústavy usilují o tak nezávadnou a čistou výrobu přednostního mléka pro děti, aby je mohly píti syrové bez úhony na zdraví i ve městech."

Opravdové syrové mléko " z trávy" od krávy Terezky, jehož smetana dosahuje svou linií těsně nad nálepku (po kliknutí na fotku se obrázek zvětší)

Již před časem jsem se zamýšlela na smyslem "náhražek kávy", která vytlačila ranní polévku (třeba česnekovou),  z praženého obilí (které musí mít kyselinu fytovou nedotčenou), ale vlastně se dá říci, že dokud u nás "neexistovala káva" (a ta definitivně pronikla do domácností údajně až kolem roku 1880 a u bohatších rodin o něco dříve), neexistovaly ani její náhražky ve formě cikorky, žitovky či špaldovky. Pokud ano, i ty byly novotou. Sice se dočteme, že se mnohem dříve pražil hlavně ječmen na kaši i nápoj (tzv. pražma), ale nešlo o vědomou náhražku kávy. Především se ale pražma připravovala z nezralého měkkého zeleného ječmene, který je stravitelnější než tvrdé zralé zrno. A tak mě napadá, že dnes by mohla být zdravou náhražkou kávy právě pražma z nezralého ječmene.

Tyto bonbony jsou částečně z karobu, který znali v 19. stol. jako náhražku kávy (Svatojánský chléb), medu, kakaa a hlavně másla, také kokosu a lískového oříšku a okvětního lístku růže

Pole ječmene (katastr Mladočov, po kliknutí se foto zvětší...)

Do stravy našich předků významně zasáhly samozřejmě brambory (které se až na ty jarní jedly vždy "v munduru", tedy na loupačku, které sama sice jím, ale s vědomím, že mě  poněkud "upasivní...). Bohužel i řepa cukrovka u nás zavládla, cukr byl pro národohospodářství "bílým zlatem" . (První cukrovar na Zbraslavi 1810.)

Knížka z 20. let, která tento jed opravdu upřímně považuje za bílé "zlato" přinášející zisky československému hospodářství.

V Indii měli sice cukr dříve než my, jak píše autorka, ale nešlo o bílý cukr, protože šlo o sušenou třtinovou šťávu, která nebyla rafinovaná - Rapadura dnes obchodně zvaná). Autorka tenkrát mohla vědět jen to, že kvůli němu děti nedávají přednost výživnějším potravinám, nikoliv i to, že sám při své metabolizaci poškozuje mechanismus regulace cukru, vyčerpává minerály z těla a vede k řadě civilizačních onemocnění (to většina z nás neví ještě dodnes). Nemohla vědět, že vitamín A je pro děti v růstu, pro cukrovkáře a lidi s nemocnou štítnou žlázou mnohem víc životně důležitý než provitamin A a že jeho fukce není omezená na funkci protiinfekční.

Zeleninou číslo 1 bylo zelí, 2. místo tuřín [kvačka či dumlík] - staré babičky krájely tuřín na kolečka, navlékaly je na provázek jako fíky a pak sušily nad pecí, aby si děti měly na čem pochutnat] a až pak sladká mrkev, někdy vodnice). Zelí se jedlo kvašené, které se pak vařilo nebo jedlo i syrové (přesněji řečeno jen kvašené). A čím víc je země na sever, tak se prý spíš kvasilo, čím teplejší země, tam se spíš potraviny sušily. Na jaře venkované nezapomínali na něco zeleného (kopřivy, potočnice atd.) přidat do polévek či sekaného masa. Jedli divoké plody, pěstovali (pelyněk brotan, máta, šalvěj, routa, yzop, melissa -meduňka a stoklasku nebo-li kerblík čili třebule...) a sbírali bylinky, jako je třeba černý bez, houby byly spíš jen kořením potravou z nouze (str.57). Samozřejmě, že se kvasilo poctivě po starodávnu bez octa a cukru. "Konservovali je, zeleninu nebo ovoce, hlavně sušením a kvašením, nejstaršími a nejjednoduššími to methodami..."

Pila  se syrovátka (je dietetickým prostředkem prvého řádu), i ovčí syrovátka (žinčice) i šťáva (lák) z naloženého zelí, okurek, grúl z mlata po vylisování hroznů, zkrátka fermentované starobylé nápoje včetně piva a medoviny. Pivní polévka z kvásku byla základem polévek ke snídani před nástupem kávy, polévka se prý dělávala v Rusku i z ruského kvasu. Žádné dnešní "nealko".

Neil s pivem pro řidiče (chata Polanka u Nových Hradů), kdysi se z "piva" dělala i polévka, ale jeho kvalita byla jiná...

Okurky jsem naložila do syrovátky s keltskou solí, koprem a koriandrem...

Pro nás může být zajímavé to, že ačkoliv se dnes propaguje konzumace bílého masa, naši předkové nejedli nedospělých kuřat (třebaže i ta rostla mnohem pomaleji než ta dnešní)...  Veliká moudrost ve stravování, ale asi ne moc pravidelně prováděná, spočívala ve slepičím vývaru. Hlavně se dával ženám po porodu, při nemoci či těžce pracujícímu muži v létě, o svatbách i o pohřbech. Obřadním jídlem tedy byl ne kuřecí, ale slepičí masokostní vývar.

Konzumovala se dospělá starší slepice...(tedy žádná libová kuřecí prsa...)

Kostní vývar je mimochodem nesmírně zdravý a výživný iontový nápoj (zdravý ve smyslu: stejným působíme na stejné), který, jak  o něm v poslední době stále čtu i jinde, je tajemstvím dlouhověkosti Číňanů, působí příznivě na krvetvorbu, protože kostní dřeň (morek) tvoří krvinky, kostní vývar posiluje nadledvinky oslabené cukrem a stresem, chrání kosti před osteoporózou a, protože má stejný poměr minerálů jako naše zuby, chrání nás před zubním kazem. Žádné moderní sójové výrobky ho nemohou nahradit.

A králíky měli hlavně domkaři, z úsporných důvodů se také téměř nepožívá maso telecí...protože je málo vydatné.  Zajímavé je, že řada výrobků, jako jsou třeba syrečky ze sbíraného mléka, patřila původně do chalup, tedy nepříslušela jeho tradice pouze jedné továrně dnes, která usiluje o získání určitého monopolu na značku (...tvarůžků, které dělaly hanácké hospodyně již za třicetileté války...vozil se do Olomouce i tvaroh k jejich výrobě, dokud se jí nezmocnil velký průmysl...)

Překvapila mě nemile velká, a z pohledu poznatků zubaře Pricea ve stravě našich předků asi nejvíce problematická spotřeba sacharidů (ani ne tak pouze brambor, jako zejména pečiva, ovoce a medu).  Dosud se za tradiční jídlo považují české knedlíky či šišky, sytíme se denně rohlíky, pečivem. I knedlíky se za stara údajně dělaly z mouky celozrnné, což je logické. (Slovo knedlík, které má údajně původ v němčině, mi připomíná sloveso z jiného germánského jazyka, a sice anglické kneed- hníst [těsto]).                                            

Časopis Beseda venkovské rodiny, který jsem našla na půdě, na obálce je předchůdce kombajnů- má takové lopatky..

Jestliže bychom si potraviny po starodávnu rozdělili na "vyživující" ve smyslu tělotvorné (bílkoviny pro třeba růst dětí) a "sytící" - tuky a sacharidy (V době fyzické námahy se také spoléhali velmi na zvýšení  tuků , z čehož by mohli čerpat moudrost dnešní moderní sportovci ..., kterých přidávali ,"co brambory snesly"...), ve stravě bohužel převládají sacharidy. Překvapilo mě ono množství různého sladkého pečiva (vdolky, buchty, koláče, lívance) nejprve z "vejražku" (bělejší "přední" většinou žitná mouka - dolky z této bílý mouky, "zadní" už byl takový šrot), později z bílé pšeničné mouky, a dělaného  pomocí kvasnic a to již (!) zhruba od 17. století, kdy chodívaly kvasňové baby, kvasničářky s putnou do vsi ke vsi prodávat kvasnice. Ve srovnání s práškem do těsta  sice dochází aspoň k menšímu odbourání kyseliny fytové u tohoto druhu alkoholového kvašení pomocí pivovarských tekutých kvasnic a později lisovaných, jenomže toto odbourání není tak důkladné jako klasické starodávné kváskové kvašení. Koncem 19. století vznikla však spolu s "americkými" a válcovými mlýny i na venkov bílá mouka a bílé pečivo...Nekvalitu zamlžuje fakt, že se ne tak zdravé pečivo  plnilo plnohodnotnými bílkovinami, jako je třeba tvaroh, zapíjelo se mlékem, mastilo se máslem. Dnes už se plní, kdo ví, čím. Sladké pečivo se sice peklo méně často (svátky, posvícení, svatby), ale nabyla jsem dojmu, že když už se peklo, stálo to za to. Mám zkrátka obavu, že pečivem se žaludek spíš jen "zaplácával". Nikde jsem se naštěstí nedočetla, že by dobytek také nasycovali od pradávna obilím  (kvůli němuž ubývá vitamínu K2 a konjugované kyseliny linolové a mění se poměr mezi omega-6 a omega-3 ve prospěch omega -6),  jenom trávou a senem, případně kořenovou zeleninou, jako je řepa a mrkev... Vykrmit totiž dobře dobytek není vždy snadné, když luk a pastvin čím dále, tím více ubývá, a tak chudší ženy musí vyžínati srpem kdejakou mez nebo svah u cesty a trávu, třeba i mokrou, vláčejí domů v těžkých uzlech..." 

Otázkou je, zda "pápěnka", jakási jíšková či moučná kaše z másla, mléka, mouky a cukru, která vnesla převrat (co bylo ale před tím?) do přikrmování kojenců i ve městech, byla pro vyživování dětí to nejlepší, neboť Sally Fallonová píše: "Nešťastným zvykem v industriálních společnostech je krmit děti obilnými zrny. Miminka vytvářejí pouze malé množství amylázy, která je potřebná na trávení obilí, a nejsou optimálně vybavena k tomu, aby si s cereáliemi poradila, obzvlášť s pšenicí do prvního roku dítěte." Totiž dítě je třeba ani ne "při"-krmovat, ale spíš vyživovat - nejen jeho zuby a kosti, ale i hormony a mozek. Pápěnka: převařené mléko (bez enzymů atd.) s trochou bílé mouky a másla a s cukrem narušujícím metabolismus vápníku a vedoucímu k obezitě (zdánlivě "zdravě baculatému" dítěti) může být pro optimální vyživení dítěte přece jen podle mého názoru trochu nedostatečná. Více na téma krmení miminek od Sally Fallonové a dr. Mary G. Enigové je dostupno zde.

I nadbytek ovoce je problematický, díky němu se totiž údajně ušetřilo jiného jídla včetně másla! (I paní Helena Fibingerová považuje kuchyni bez másla za chudobnou, poměry z nichž pochází, popsala jako velmi bídné, nebo v jednom rozhovoru pro přílohu Lidových novin řekla: "Neměli jsme chléb s máslem a povidlami, ale jen s povidlami..."). Problematické z pohledu poznatků dr. Pricea tedy považuju nadměrné vysazování ovocných stromků a s tím spojené nadměrné pojídání ovoce (sklízelo se do stodol jak obilí), později i výroba a pití tvrdého alkoholu, přitom praobyvatelé našich krajů sbírali ovšem původně jen ovoce plané....a tak sušené ovoce na venkově nahradilo často celou večeři...pracharanda byl prášek, který se mlel ze sušených jablek a švestek horší jakosti.

Děti na třešních, někdy jsou slepice pohotovější a sežerou spadlé třešně dříve...(po kliknutí se foto zvětší...)

Co je na tom špatného, když dnes slyšíme všude mantru o tom, at jíme hlavně zeleninu a ovoce a ať se ovoce včetně jablečného biomoštu dotuje i do školních jídelen, aby se tak bojovalo proti obezitě děti? Všechno, protože se na to jde podle mého názoru ze špatného konce. Zaplácávat žaludek dětí pouze přemírou ovoce, z níž samotné třeba mohou dostat i průjem (meloun) podle mě není moudré. Navíc ovoce je také kalorické. Děti budou dál obézní, pokud ho budou jíst víc než v umírněném množství včetně ovocných džusů, které je jen navykají na sladké. A to třeba proto, protože fruktóza je energie, navíc v čisté či koncentrovanější formě vůbec ne nejzdravější. (Jed, který naše tělo podle některých odborníků  nepotřebuje na jedinou biochemickou reakci v těle). Zdraví Eskymáci jedli téměř 100% masitou stravu a také jsou to lidi. Děti budou obézní dál, protože jim pak chybí více kvalitních živočišných tuků s vitamíny rozpustnými v tucích (A), které jsou potřebné na to, aby jejich vlastní metabolismus spalování tuků vůbec dobře fungoval, přinejmenším aby si své rostoucí tělo sportem (za účelem hubnutí) nevyčerpávali o vitamín A potřebný ke  správnému růstu.

Domnívám se, že jíst dobře zralé celé ovoce v době, kdy přirozeně zraje, je zdravé, ale konzumovat ho velké množství po celou roční dobu a jíst ho na úkor jiných potravin, nemusí vést ke zdraví. Autorka se nezmiňuje, že by si lidé dělali ovocné džusy jako dnes (alkoholový cukr sorbitol v jablečném moštu je dokonce dle knihy Vyživující tradice pro děti škodlivý). Ovoce, ačkoliv obsahuje ovoce vlákninu (buničinu) a vitamíny a minerály,  by nemělo dětem, které rostou, nahrazovat jinou tělotvornější stravu.  Raději bych dětem zajistila nejprve  krajíc žitného chleba s máslem a sýrem či vajíčkem, nikoliv sušené ovoce. To až jako  zákusek - po jídle (po-vidla).  Později se prý ovoce tolik nekonzumovalo (snad protože se začal víc konzumovat cukr?) a zato více se pálilo kořalky. Prý nebyla obecně rozšířená, ale byly kraje, kde bylo běžné dávát ke svačině sekáčům chléb a kořalku a dokonce byla nakonec součástí zvláštní stravy pro maminky po porodu, z nichž se mohly stát i alkoholičky... Stejně tak hloupé mi připadají zmíněné pohřby, kam museli občas pozvat i plačky, pohřby, které musely končit pořádnou pitkou. Který nebožtík by si to přál? Který sám tak žil? 

Ze sušených švestek budu dnes vařit k obědu omáčku k masu (tu vařívaly prabáby našich pradědů také), "Co to tu tak voní?", ptal se po ránu syn...

Tato vizitka patřila původnímu majiteli našeho statku, pochází asi z roku 1932...

Nikde v knize Česká strava lidová není zmínka o nějaké speciální přípravě na těhotenství či stravě obou rodičů před početím dítěte, pouze o "zvláštním jídle" do kúta pro šestinedělku (které bylo časem směsí dobrého jídla i moderního včetně kořalky). Z praktických než zdravotních důvodů se prý třeba svatby dělaly  i na Masopust, aby se na ní snědlo prase - to je samo o sobě zdravá tradiční strava, ať už pro jeho sádlo, kosti, vnitřnosti i krev, ale ještě více živin by rodičům před početím dalo možná na vitamín A, D a K2 bohaté letní kravské máslo. Pokud by žena otěhotněla hned po svatbě na Masopust, mohla by prý  ještě v létě  pomáhat při práci. Přírodní skupiny, jaké navštívil dr. Price, dělaly kvůli zajištění zdraví potomků alespoň 3leté věkové rozestupy mezi svými dětmi, a to buď praktikováním mnohoženství nebo vědomou sexuální (či alespoň koitální) abstinencí a jedly před koncepcí speciální stravu bohatou na v tucích rozpustné vitamíny. (Což byla, troufám si říci, jakási "antropologická konstanta" platící u všech "primitivních" skupin, které dr. Price navštívil). Snad se tato moudrost ze života našich předků ztratila či byla dávno zapomenuta, protože do jejich života zasáhla rada : "Milujte se a množte se...", ale spíš to bude tím, že si tuto radu s důrazem na hodnotu rodiny vykládaly či nevykládaly katolické rodiny až dosud  po svém:  a tak  třeba i do roka  "dvakrát křtili" a v některých rodinách měli skutečně více dětí, než kolik mohli dobře vyživit.  V Krkonoších mívali na svatbu údajně i krupicovou kaši, že novomanželé mají míti tolik dětí, kolik zrnek krupice je v kaši, což se mi zdá neseriozní. Důležitá je přece i kvalita zdraví a přirozená schopnost přežití dítěte než pouze potomstvo rozšířené jako hvězdy na nebi...aby se zmocnilo brány nepřátel nebo jak to kdysi řekla paní Dana Němcová, aby bylo blechami v kožichu režimu. (Jenže jak to může učinit, když bude slabé a nezdravé, nebo se dospělosti ani nedožije?) Po 3denní svatbě a s ní spojeném holdování alkoholu jistě není radno počínat dítě. Alespoň přírodní národy se jakémukoliv alkoholu před početím po několik měsíců vyhýbaly. (Alkohol ničí především vitamíny B a zinek důležitý pro mužskou plodnost, zinek je totiž v enzymu štěpícím alkohol.).

Přírodní národy, jaké navštívil dr. Price, činily věkové rozestupy mezi dětmi, aby zajistily optimální zdraví všech dětí...

Hodně se jedl hlavně v dřívějších staletích (11.-12. stol.) i lesní med, ale vzhledem k tomu, že každý med obsahuje kolem 35-40% (zhruba) problematické  fruktózy, kterou naše tělo nepotřebuje na jedinou biochemickou reakci v těle, rozhodně patří mezi potraviny, o nichž platí : ...všeho s mírou a dobrého pomálu," i když toto rčení je samo o sobě diskutabilní. Včely si zaslouží určitě náš velký respekt. Trpí tím, že jich bývá moc na jednom místě, že nemají rovnovážně rozvrženou snůšku v průběbu sezóny v krajině s monokulturními zemedělským rostlinami, že se jim bere všechen med a nahrazuje se škodlivým bílým cukrem a poté se "léčí" preventivně antibiotiky. (Viz film By nám včely neuletěly...nebo kniha o biodynamickém chovu včel: Včely a jejich svět: Dettli M., Hradil R.). Lesní med z kvalitních lesů 12. století měl mozna take jinou jakost než lesní med ze smrčin 21. století.

Naši předkové se řídili církevním kalendářem, alespoň v době po 30. válce...(kříž na okraji vsi Mladočov u ječmene, kliknutím se obr. zvětší), posty byly hlavně v době adventní a v době výročí Ježíšovy smrti, postním omastkem byl rostlinný olej

Lze říci, že jak autorka České stravy lidové, tak autorky Vyživujících tradic docházejí k nápadně shodnému závěru . Autorka České stravy lidové tvrdí: "Nyní ve 20. století ovšem nemůžeme a ani nechceme vraceti se k romantickým, ale primitivním žernám  nebo stoupám [takové dřevěné hmoždíře s palicí na dělání mouky, léta v ní baba Jaga], naopak rádi použijeme všech vymožeností technického pokroku, ale jen potud, pokud neodporují zásadám zdravotním. A tyto zase nemůžeme šířiti překotně, ale vždy je s ohledem na určitou svébytnost každého jednotlivce i celého národa! " 

Stoupa s palicí (takový hmoždíř na obilí, angl. mortar and pestle), viz www.lidova-architektura.cz

Ve Vyživujících tradicích se zase píše:  "Tatíček technolog může být hodný otec, ale pouze v partnerství se svým mateřským, ženským partnerem- tradicemi výživy našich předků. Tyto tradice po nás chtějí, abychom používali více moudrosti v tom, jak produkujeme a zpracovávámé své potraviny a ano - trávili více času v kuchyni, ovšem dávají nám velmi uspokojivé výsledky - chutná jídla,  větší elán, robustní děti a osvobození od řetězce akutních a chronických onemocnění.  Moudrý a láskyplný sňatek moderního vynálezu s  udržitelnými a výživnými lidovými způsoby našich předků je partnerstvím, které přemění 21. století na Zlatý věk. Rozvod urychluje fyzickou degeneraci lidské rasy, ošizuje lidstvo o jeho bezmezný potenciál, ničí jeho vůli a odsuzuje ho do role podobčana v totalitním světovém řádu."

Pokud by zubař Price dorazil ve 30. letech 20. století do Československé republiky studovat dentální zdraví a stravu našeho venkovského lidu, myslím, že by přišel tak říkajíc "s křížkem po funuse". Situace tenkrát totiž pravděpodobně byla již dávno vzdálena stavu přírodních izolovaných skupin či národů. Jejich strava či určité zásady ohledně stravování se v něčem shodovaly s  našimi předky, v něčem se už hodně lišily. Studovat  postup nemilosrdných zákonů degenerace  v rámci třígenerační rodiny můžeme ale i dnes poměrně snadno. Ani přírodní národy, které dr. Price studoval, již nežily tak úplně v Ráji.  Ani přírodní národy nebyly natolik moudré, aby později odolaly svodům civilizace, jakou byla bílá mouka, cukr a průmyslově zpracované potraviny.

NEJSME VŽDYCKY TO, CO JÍME...

Je zajímavé pozorovat růst druhých zubů u syna Ferdy (po kliknutí se foto zvětší...)

Nejsme to, co jíme, ale to, co je schopno naše tělo vstřebat. Pokud třeba nemáme dostatek v tucích rozpustných vitamínů (A, D, E, K2), nebo pokud potraviny nejsou správně upraveny tak, aby z nich naše tělo dostalo živiny, dochází k tomu, že nevyužijeme správným způsobem potenciál potravin, takže nejsme a nestáváme se tím, co jíme. V dnešní době je příkladem nedostatek vitamínu A, který vede s příjmem bílkovin bez dostatku kvalitních tuků k  rychlému růstu člověka pouze do výšky (vyšší než byli  rodiče a prarodiče) , nikoliv k vytvoření silné kosterní konstituce a možná i vnitřních orgánů. Co když zde leží problém skrytých srdečních vad? I kuřata ve velkochovu rychle vyrostou. Některá se pak sotva udrží na nožkách - nedošlo totiž k pomalejšímu, ale korektnímu růstu kostí a všech orgánů jeho těla (například plic). Nevím, zda Bůh chtěl či nechtěl stvořit člověka s úzkým zubním obloukem, aby pak musel nosit rovnátka, anebo člověka, který má mezery mezi zuby, protože kvůli nedostatku místa mu musely být některé zuby vytrhány?  Mezery mezi zuby dospělého jsou pak příliš velké, aby zuby vypadaly esteticky, a příliš malé na to, aby se mezi ně zuby vešly. Každopádně nám dal Bůh svobodnou vůli. Jak kvalitní ale můžeme postavit klenutý most, když není dostatek materiálu?

První zuby Dorotky, která je od třešní...(zubní oblouk musí správně dál růst do šířky, aby i druhé dospělé zuby měly dostatek místa)

V době, kdy autorka knihu psala, panovala víra (hypotéza), která byla rádoby vědecky potvrzována antropology, že křivé zuby jsou způsobeny pojídáním měkkých vařených potravin moderní civilizace, že se zuby "necvičí" (na celozrnném tvrdším chlebu).  "...černý a hrubý chléb...svědčí i zubům...protože obsahuje hojně buničiny, nutí i k vydatnému žvýkání, čimž celý chrup čistí a posiluje....Není tedy divu, že výhradné používání bílé mouky a bílého pečiva ohrozilo nesmírně zdraví civilisovaného člověka mnohými chorobami výměny látek, chronickou zácpou a především stále se šířícím zubním kazem...protože se požívá tvrdý, prospívá i zubům" píše autorka knihy. Z toho usuzuji, že ani k autorce se práce zubaře Pricea nedostala, ale předpokládám, že o ní mohla slyšet nebo číst. Byl to totiž zubař Price, který tuto teorii vyvrátil - vždyť tvrdým chlebem lze posilovat spíš svaly čelistí než kosti, navíc  úzký zubní oblouk a stěsnané zuby odpovídají i jiným úzkým kostem těla, které se při práci trénovaly dostatečně.

Bohužel naši předci máslem (máslo= přepuštěné, putra = máslo) údajně šetřili, protože je mohli snadno zpeněžit. Smutným příkladem je například  nejnižší spotřeba másla na vesnicích okolo lázeňského města Luhačovic. Bylo by zajímavé dohledat míru výskytu plícních onemocnění (TBC) v této oblasti a srovnat ho s jinými kraji. "Okolí Luhačovic zbavuje se do lázní másla i smetany a nahrazuje je margarínem a lojem." (Ani za studena lisované oleje, které používali spíše chudší vrstvy do jídla hlavně v dobách půstu, ho nenahradí...) Bez máselného tuku se špatně vstřebávají bílkoviny a minerály z potravin, bez ohledu na to, kolik jich mají. Možná to byli lidé nejchudší, kteří museli máslo prodat a pořídit si za peníze něco jiného do domácnosti. Otázkou je, co si za hotové peníze koupili místo něho, co jen mohlo být důležitější než máslo? Kosa? Porcelánový talíř?  Jistě nedostatek másla mohl pak být významným nutričním faktorem (kromě Kochových bakterií, duchovních, etických a duševních faktorů), který přispíval k tomu, že lidé onemocněli tuberkulozou (souchotinami). Vnímám stín smutku nad krásně vyřezávanými formami na máslo, které ho pomáhaly dobře zpeněžit. ...hospodyně věnovaly vždy mnoho práce, aby je pěkně pro trh připravily...Vlastně pěkná forma na máslo nebyla možná ničím jiným než prvním krůčkem ke krásnému balení potravin z dnešního supermarketu. (Když hospodář Ondřej Baran stělesněný Jurajem Kukurou ve filmu Stíny horkého léta odehrávajícího se v roce 1947 přiveze do města do obchodu [natáčeno ve Štramberku a na fojtství ve Bzovém  nedaleko Velkých Karlovic] uzlík s tučným kvalitním ovčím sýrem, copak si v krámu za to koupí? No přece 2 kg cukru, tabák a sladkosti pro děti...A obchodník, který od něho ovčí sýr vykupoval, remcal, že jde o zasmrádlý sýr. Asi jen chtěl snížit výkupní cenu. Dost možná takové hospodáře nakonec časem přesvědčil o tom, že nemá ani cenu chovat ovce a je lepší odejít do města za lepším. Když píšu tyto řádky, hraje mi tento film za zády, Neil sleduje anglické titulky...)

Když Price podával jedné 14leté dívce po půlroku olej z tresčích jater a lžičku kvalitního másla od krav, které jsou na zelené pastvě, došlo prý dokonce k samovolnému zlepšení zubních kazů (!) k jakési remineralizaci zubů, nejnovější studie tento zázrak připisují vitamínu K2, který navádí vápník, tam, kam má a dokonce ho odvádí z míst (měkkých tkání), kam nepatří. Tento K2 byl v ale poprvé nazván X faktor či Priceův faktor, jehož bylo ve stravě přírodních národů 10x víc. Dnes je to nejpřehlíženější živina, která se dává do jednoho pytle s vitamínem K1 s tím, že vitamínu K máme dost. K1 však působí především na srážlivost krve, K2 naše tělo využívá jinak. Byl to dr. Price, který by si za objevení tohoto faktoru (vitamínu K2) zasloužil Nobelovu cenu, třebaže to, jak ho naše tělo využívá, až teprve nedávno (po r. 2005)  přesněji popsaly a jeho nesmírny význam potvrdily studie v Nizozemí. Nebo by se mohl oficiálně přejmenovat z K2 na Priceův faktor, protože dr. Price byl první, kdo ho objevil.

Pokud maminky v USA objevily knihu dr. Pricea Výživa a fyzická degenerace bohužel až po porodu dítěte (kdy jeho zubní oblouk je již v určité "nastavené" šíři) nebo dokonce až v polovině jeho dětství, ptají se v internetových forech, co dělat, jak zvrátit nepříznivý vývoj kostní struktury jejich dítěte a zejména zubů a zubního oblouku, aby dospělé zuby nebyly přetěsnané, zda změněná strava  bude mít i estetický výsledek v podobě širokého úsměvu. Platí údajně jednoduchá věta: dokud dítě roste, tak i v tomto ohledu má výživná strava (syrové mléko, máslo a olej z tresčích jater) stále smysl, aby se i vnější projev degenerace zastavil a neprohluboval, nehledě na to, že vždy má přece cenu a nikdy není pozdě začít dělat to, co člověk vnitřně považuje  za správné. Má cenu to začít dělat třeba i v posledních minutách před svou smrtí vzdor tomu, že jsme po celý život žili v omylu.

Na fotce jsou dvojčata po léčbě: nahoře prošla divka klasickou ortodontickou léčbou chrupu, tedy trhánim zubů a nasazením rovnátek. Její sestra dole prošla holistickou  léčbou, došlo u ní k ortopedickému rozšíření patra, výsledkem je širší úsměv, atraktivnější  širší obličej. Foto patří dr. Terranci J. Spahlovi

Další věc je, co konkrétně dělat, když je již jasné, že zuby se moc nevydařily. Nadace Westona A. Pricea doporučuje spíše pak ortopedický než ortodontický zásah do chrupu, tedy touto cestou řešit sice ne již prvotní příčinu (výživu před otěhotněním , v těhotenství a raném dětství atd.), ale aspoň druhotnou příčinu přetěsnaných zubů (a sice úzký zubní oblouk). Tedy spíše jít metodou rozšíření zubního oblouku, než srovnávat pomocí rovnátek křivé zuby. (Pokud by někdo věděl o klinice, která toto v České republice dělá, dejte mi prosím vědět, možná by to některého čtenáře těchto řádku zajímalo...).

Každopádně bych knihu  Česká strava lidová velice doporučovala ke čtení a to i přesto, že bych ji oznámkovala pouze 2 hvězdičkami. Je to ale jen díky tomu, že kniha jak doktora Pricea Výživa a fyzická degenerace tak Vyživující tradice mi otevřely mnohem širší a jasnější pohled na otázku stravy a zdraví, ukázaly mi mnohem zřetelněji, jak zdraví vlastně vypadá a která strava se tedy skutečně osvědčila, protože takové zdraví vytváří. Obsah knihy a českou stravu lidovou jsem mohla tedy zhodnotit z jiné  perspektivy a integrovat její obsah do širšího kontextu.

Zdá se mi tedy, že této knize ještě cosi podstatného chybí (i když kniha nemá ambice být i kuchařkou) pro ty, kteří výše zmíněné dvě knihy ještě nečetli, a zůstává pro mě záhadou, zda paní Úlehlová-Tilschová knihu zubaře Pricea četla. Některé její poznámky již v této knize jsou  v tomto smyslu nadějné, jenže pak bych ale v knize Česká strava lidová kromě popisných pasáží očekávala častější a o něco kritičtější komentář autorky jak k české stravě lidové tak k některým potravinám, zvykům a nakonec i  obšírnější syntézu na závěr knihy. Některé výpovědi lidí v knize se však vážou  jen na určité století, spíš jen na určitý kraj, vesnici, chalupu či rodinu a není vždy snadné z těchto epizodních záležitostí vytěžit pravidlo, které platí vždy a všude v zemích koruny české. Přírodní národy navštívené dr. Priceem měly stravu neměnnou po stovky či tisíce let, ta naše česká přece jen určitým změnám podléhala (nejen v posledních 50ti letech), jak jsem již zmínila na začátku tohoto článku (o studnici moudrosti stran stravy). Snad získám odpověď na to, zda se autorka  s objevy dr. Pricea blíže seznámila přímo z jejího psaní, pokud se mi podaří sehnat i  jiná její díla, zejména Výživu ve světle věků z roku 1945. V její kuchařce Rok v české kuchyni vydané zhruba o deset let později se to ale již hemží recepty z tzv. "bílých jedů", takže jsem spíš skeptická. Nedávno byla kniha Česká strava lidová znovu vydána nakladatelstvím Triton, na obálku byl zvolen obrázek s nešťastnými sladkostmi - tolik ale pro relativně starou českou kuchyni příznačnými. (Netuším, zda nové vydání obsahuje nějakou moderní předmluvu, k níž jsem se zde nemohla vyjádřit, protože jsem ji nečetla.)

---------------------------------------------------

Na obrázku je česká dívka, která byla velmi úspěšná v soutěžích krásy (bohužel si jméno nepamatuji), patrný je úzký obličej, brada do špičky baby Jagy, úzký nos, dýchání ústy, ten obličej nezáří přirozeným zdravím, kritéria moderní krásy jsou zkrátka nastavená jinak.

*Nejsem si osobně zas tak jistá jednoznačnými ozdravnými účinky půstu z nutričního hlediska ani tehdy ani dnes. Jaký smysl má půst pro tělo dnešního člověka, který vlastně drží latentní "věčný půst",  neboť většinou neměl co do stravy optimální začátek, spíš než dobře "vyživen", bývá "překrmen". Někdy se mi vkrádá podezření, zda nešlo o napasování data jarního půstu na dobu, kdy po dlouhé zimě je třeba být opatrný v používání zásob potravin, po dlouhé zimě již velmi ztenčených. Zdá se mi, že rozumný krátkodobější půst má dnes smysl detoxifikační, ale v minulosti šlo spíš o duchovně "detoxifikační" praxi. Prof. Tomáš Halík ve své knize Oslovit Zachea popisuje tento velikonoční půst jako určité rozjímání (např. na str. 166):

"Stará asketická tradice církve i nás zve v postní době "na poušť" . Znamená to na čtyřicet dní poodstoupit od všeho, co nás pouze baví, ukolebává a rozptyluje. Udělat si v sobě ticho, prostor k rozlišení, abychom mohli pozorně naslouchat "hlasům" okolo nás i v našem nitru."