Aktuálně k 29.10.2019: V mém českém překladu vychází letos před Vánocemi kniha pana Fukuoky Revoluce jednoho stébla slámy. Vydavá nakladatelství Grada. https://www.alferia.cz/pripravujeme-revoluce-jednoho-stebla-slamy/

Vyšlo v indickém Madrasu v roce 1996 jako The Road Back to Nature: Regaining Paradise Lost. (Ukázka z pracovní verze překladu knihy.)

 

 

Jeden z předních zemědělských myslitelů naší doby ukazuje, proč (a jak) zastavíme ekologickou válku vůči přírodě. Autor vysoce uznávaných knih Revoluce jednoho stébla slámy a Přírodní způsoby hospodaření: Teorie a praxe zelené filosofie Masanobu Fukuoka si již získal široké uznání mezi zastánci udržitelného zemědělství pro svou koherentní vizi správné role člověka v přírodě a pro svůj jedinečný přístup k zemědělství. Během posledních několika let s tím, jak se jeho myšlenkám dostávalo zvyšující se pozornosti za hranicemi rodného Japonska, se Fukuoka začal vyjadřovat k takovým závažným globálním problémům, jako jsou ekologicky ničivé zemědělské praktiky, dezertifikace a odlesňování.

 

 

 

V této sbírce článků, lekcí a esejů, Fukuoka zaznamenává poprvé své dojmy z pozorování během svých cest. Jako detektiv řešící dávný zločin jde po stopách role člověka ve vytvoření rozlehlých pouští a holých půd....a nabízí způsoby, jak tento příliv ekologické devastace odvrátit dříve, než bude příliš pozdě...Zmiňuje se také o tom, jak vyvinul vysoce výnosnou odrůdu rýže...dále jasně ukazuje na vzájemnou závislost přírody, Boha a člověka.

 

 

OBSAH

 

Předmluva k anglickému vydání

 

Předmluva k japonskému vydání

 

 

Úvod: Člověk nežije jen chlebem

 

Jediné, co má člověk dělat, je žít.

 

----------------------------------------------

 

1. Amerika- Země hojnosti?

 

 

 

Proč se Kalifornie proměnila v poušť?

 

Nahoře and mraky

 

Španělé přinesli špatné traviny...

 

Déšť padá zespodu...

 

Ztrátové zemědělství

 

 

Zemědělství zešílelo

 

 

Borovice Ameriky také hynou

 

Amerika vysychá

 

Lesy východního pobřeží

 

Příroda je padělkem

 

Lze americkou přírodu oživit?

 

 

Kultura strojů je odsouzena k zániku

 

 

Jídlo jako strategická zbraň

 

 

Boom přírodních potravin

 

 

Přírodní strava se ujímá ve Spojených státech

 

Lidé západu prošli změnou

 

Strašidlo nedostatku jídla

 

 

-----------------------------

 

2. Evropa, jak jsem ji viděl

 

------------------------------------

 

Po Evropě v getech a monpe

 

 

Zvuk mých kroků

 

Kultura odívání

 

Kořeny odívání

 

 

Kultura masa a vína

 

 

Rolničení pro krále a duchovenstvo

 

První noha: Švýcarsko

 

 

Přírodní hospodaření zakořeňuje v Itálii

 

 

 

Letní tábor v Giannozzo

 

Milánská rýže

 

Do Rakouska

 

Přednášení ve Vídni

 

 

Stařec a větrný mlýn

 

 

 

Na sever do Holanska

 

Hospodářství Nelissena

 

Stařec a větrný mlýn

 

 

Evropská civilizace ve slepé uličce

 

 

 

Evropská kultura stravování

 

Květiny a krása

 

Kostely a Bůh

 

 

Zelený mír

 

 

Mezinárodní přírodní univerzita

 

Pařížský mírový pochod

 

Zbraně...na obranu?

 

Úvahy o Japoncích

 

 

Mírové poselství

 

 

1. Jídlo a ekosystém 

 

 

Strava Japonců se obrací k horšímu

 

 

 

Přílis málo druhů zeleniny na Západě

 

Japonská strava a vaření se vytrácejí

 

Strava a myšlení

 

 

Probíhá válka semínek

 

 

 

Americká potravinová strategie

 

Zrnko rýže je zbraní

 

Japonsko- a Amerika se předhánějí ve vývoji vysoko výnosného zrnka rýže

 

 

Za hranici vědy

 

 

Také hmyz vytváří nové odrůdy rýže

 

Oživení plemen předků

 

Problémy s Darwinovou teorií evoluce

 

Vědci zneužívají svou autoritu

 

 

Borovicová pohroma: Případová studie napadané přírody

 

 

Hniloba borovice: předzvěst dezertifikace

 

Přírodní prostředí se musí chránit

 

Umělé pěstování hub macutake

 

 

Vrtuli ovocnou do země nepouštět

 

 

Ovoce z Austrálie

 

Nepouštět vrtuli ovocnou do Japonska

 

Ovoce lítá z Austrálie

 

Červi ovocné mušky objeveny na Šikoku

 

Japonsko- země bez ovocných mušek

 

 

 

1. Přírodní hospodaření: Osobní výpověď 

 

 

Principy a praxe přírodního hospodaření

 

 

Je zemědělství “nicnedělání” možné?

 

Paradoxy vědeckého zemědělství

 

Přirozeně pěstována rýže

 

Jáma na vědomosti

 

Nevědomé zemědělství, scestné lékařství

 

Uchytává se přírodní hospodaření?

 

Moje metoda přírodního hospodaření

 

Příroda jako učitelka

 

 

Co je to příroda?

 

 

Příroda je nepoznatelná

 

Přejitím hor a údolí se člověk nikam nedostane

 

Nevinnost dětí

 

Omývání nahého těla

 

Přirozené tělo

 

 

Dnešní přírodní hospodaření

 

 

Někteří se vracejí k přírodě

 

Proč se přírodní zemědělství neuchycuje v Japonsku?

 

Změny postojů vůči přírodě

 

Oživování duše tisíců polí

 

 

Svět křováka

 

 

Pěstování přírody a životní způsob křováka

 

Dotýkání se Velikého ducha

 

 

Zemědělství pro zítřek

 

 

Přírodní hospodaření nabízí novou budoucnost

 

Cizinci jsou odhodlaná parta

 

Budování Utopie

 

 

 

1. Příroda, Bůh a člověk 

 

 

Toulavý Bůh

 

 

Nejmenuj Bezejmenného Boha

 

Porozumění, které ujde jen ¾ cesty

 

Bůh je jen jeden

 

Bůh je celý osamělý

 

 

Bůh a příroda jsou jedno

 

 

Bůh, příroda a člověk jako jedno

 

Učit se "o" přírodě člověka od přírody vzdaluje

 

Smrt Boha

 

Nalezení Světa ničeho

 

Děti, Bůh a příroda

 

 

Příroda tvoří Boha

 

 

Bohem opuštěné lidstvo

 

 

Bůh nezná ani prostor ani čas

 

Nesprávné pojetí prostoru a času

 

Poslední zbylá cesta pro lidstvo

 

 

Hospodářova óda

 

 

 

6. Zasévání skutečné zelené revoluce

 

 

Musíme zastavit postup pouští

 

 

Vše začíná zasetím semínka

 

Může přírodní zemědělství zastavit poustě?

 

Co na poušti poroste?

 

Ekologické zemědělství a ekologie porážejí samy sebe

 

 

Čtyřicet dnů v Africe

 

 

Proč tragédie v Africe?

 

 

Znovu na návštěvě Ameriky

 

 

Americké zemědělství o sedm let později

 

Jarmarky s potravinami pod širým nebem

 

Rostoucí oblíbenost japonské kuchyně

 

Přírodní domácí zahrádky

 

Přírodní zahrada za domem

 

Co to je ta “trávniková kultura”?

 

 

Vysévání semínek na poušti

 

 

Přechod od ekologického k přírodnímu hospodaření

 

Tři Doni Quijoti

 

 

Prohlášení

 

 

Zúrodnění pouště v zenovém středisku

 

 

 

Předmluva k anglickému vydání

 

--------------------------------------------------

 

 

Pro tuto knihu jsem zvolil název Cesta zpátky k přírodě: Opětovné dobývání ztraceného ráje.Vzhledem k tomu, že možná není jasné, co tím přesně míním, rád bych začal tím, že objasním pojem návrat k přírodě, který mám na mysli. Pro mě to znamená úsilí o opětovné sjednocení Boha, přírody a člověka, přičemž to bylo lidstvo, které je od sebe oddělilo. Člověk bohužel nemůže být ve svém úsilí o návrat k přírodě úspěšný, pokud neví, co pravá příroda a Bůh je.

 

Někteří lidé říkají, že příroda zpustošená člověkem je stále přírodou, že půdy proměněné v pouště, jež po sobě zanechala lidská civilizace, jsou přesto příroda. A přece jakkoliv daleko by člověk putoval přes taková pole a hory, jakkoliv dlouho by žil v odlehlém horském údolí, v němž pramení potok, může zírat jen na vnější slupku přírody. Nikdy nebude mít přístup do nitra jejího skutečného srdce a duše.

 

Duše přírody je také vůlí Boha, který v přírodě dlí. Není to něco, co vědci mohou najít tak, že budou přírodu pitvat. Vědci nejsou ve skutečnosti schopni ani pochopit to, že nejsou s to porozumět duši květiny na louce.

 

Genetici ve víře, že se zabývají kořenem života, extrahují a syntetizují geny přítomné v buňce živých tvorů. Jenže duše přírody se neschovává v DNA. Tam nesídlí ani Bůh.

 

V poslední době lékaři prohlašují, že duševní postoj ztělesněný východním konceptem nicoty (mu) má blízko k závěrům z oblasti kvantové teorie, a slyšel jsem, že prý astronauti vznášející se ve volném prostoru ve stavu beztíže vnímají Boží přítomnost. Jenže Boha a přírodu nelze lidským intelektem pojmout. Bez ohledu na to, jak moc člověk přírodu pitvá nebo svou vlastní myslí popírá existenci lidské inteligence a vše nazývá mu, má daleko ke schopnosti pozorovat skutečný stav přírody a pochopit podstatu Boha a jenom se dál a dál vzdaluje jak přírodě tak Bohu.

 

Rozštěpený a rozptýlený vývoj poznání, který se rozšiřuje bez cíle a směru, dovedl lidské myšlení ke krajnímu zmatení, bezhlavému oddělení Boha, přírody a člověka- původně neoddělitelné jsoucno- a zanechal akorát dědictví nesouvislého chaosu. Věda divoce řádí a až nyní začíná být vidět, že to způsobilo globální rozvrat. Upřímně řečeno, nezdá se tu být naděje pro člověka, že by uspěl v návratu k přírodě k opětovnému spojení se s Bohem.

 

Když se mi před padesáti lety v jednom okamžiku zjevil Bůh, byl jsem tak šokován zřením, jaké jsem měl, že jsem selhal v posunu se na cestě, jakou mám kráčet. Místo toho jsem se obráti k Bohu zády a zkusil jsem jít tiše stezkou samotářského hospodáře. Časem jsem začal cestě, kterou jsem minul, říkat “cesta zpátky k přírodě” a se stále větší arogancí předstíral, že přírodně hospodařím.

 

Tvrdím sice, že přírodně hospodařím, jediné ale, co jsem ve skutečnosti udělal, je to, že si náhodile představuji způsob nejbližší obrazu přírody a pěstuji plodiny v souladu s tímto způsobem. Cítil jsem samozřejmě, že účelem toho by vždy mělo být oživení přírody, projevení se a konkrétní vyjádření Boha, který leží hluboko uvnitř přírody, ale byla malá naděje, že já, který už jednou ignoroval Boží vůli, najde správnou cestu.

 

I tak jsem vděčný, když přijde na mé volnomyšlenkářské hospodářství jaro a po několik dní třešně, švestky, broskve a hrušně v mém sadu a napůl zplanělá zelenina rostoucí pod nimi, všechny rozkvetou a jsou schované v listí. Když ted vyhlédnu na svůj sad, je to pravdu k pohledění. Květiny přírody si samy podlé svého kvetou a bezstarostně se roztrušují.

 

Návštěvníci v mém sadu při pohledu na kvetoucí švestky zářící v ranním slunci a na bělost a modravost květů daikonu¹, a kteří si dále všimnou nádherné spršky padajících okvětních lístků hrajících duhovými barvami, říkají, že to je eden, ráj na Zemi. Nicméně jakmile domačkají spouště svých fotoaparátů, pospíchají domů do měst a velkoměst. I když tito lidé usoudili, že to místo je krásné, nemají dnes už čas a klid mysli na to, aby se takovému jemnocitu oddali. Než aby si dopřáli syrové a nedotčené krásy přírody, vracejí se domů se svými snímky a k potěšení si vystačí s přírodní krásou zachycenou na svých fotografiích. Nevolají po svém vnitřním smyslu pro krásu a místo toho má pro ně příroda přitažlivost coby předmět sebevyjádření. Příroda zůstává pouhým prostředkem k očištění nízkého člověka.

 

Lidé si domů přinesou květiny a vystaví si je ve váze a vzájemně se předstihují v umění aranžování květin. S tím, jak je civilizovaný člověk zaujat svým obrazem takto vyjádřeném, není schopen vidět květiny (Boha) na polích.

 

Moderní člověk, který tyto květiny na polích pustil z hlavy, aby přijal divoce a falešně kvetoucí květiny velké civilizace, už nechápe, co to znamená vrátit se k přírodě. Kde je klíč, který nám cestu zpátky k přírodě otevře?

 

Člověk umanutě věří, že hromaděním vědomostí, broušením svého intelektu a prohlubováním svých schopností rozumovat, je schopen využívat přírodní zdroje, posunout dopředu lidskou civilizaci a přivést sám sebe ke štěstí. Ovšem inteligence a rozum nejsou víc než nejapným žertem. Lidský intelekt a to, čemu říkáme rozum, jsou největšími nepřáteli zodpovědnými za to, že člověk ztratil svůj přirozený cit pro estetično a chápání člověku vrozené (transcendentně vnímané poznání, které je základem dobrého úsudku).

 

Rozum a chápání jsou vzájemně protichůdné. Hrají opačné role. Intelekt se pokouší přírodu otevírat, ale daří se mu ji leda zavírat, protože lidské poznání není vlastně ničím jiným než kumulací úsudku pomocí lidského intelektu. Nejprve se zdálo, že rozum se bude moci stát prostředkem nutným ke konverzaci s Bohem, ale místo toho se ukázalo, že je nebezpečnou zbraní, která člověku bere moudrost a týrá Boha.

 

Květina vnímáná nevinně je sama božskou přírodou, ale je-li prohlížena intelektem, je přeměněna na studenou květinu rozumu, jehož podstatu příroda před námi zavírá.

 

Chci říci, že Bůh nestvořil nebesa, zemi a vesmír. Když se zrodila Země a luční květiny začaly kvést, motýli se třepetat, ptáci zpívat, Bůh se tam spíš sám rozhodl jít a přebývat.

 

Místo toho, aby se člověk modlil k Bohu jako k mocné síle, která vládne nebesům, měl s touto úžasnou bytůstkou, tímto andělem obývajícím pole nevinně skotačit. Tohle je nejkratší cesta zpátky k přírodě a okamžitý Velký návrat k boku Boha.

 

 

Pohleď na překrásné květy na zemi!

 

Tohle je země, kde žijí bohové.

 

Dokonalý, bezvadný, přirodní ráj.

 

 

V hlubokém spánku jara ve svém Ráji

 

sním svůj soukromý sen o návratu k přírodě.

 

Ta a tam není nic, co se musí udělat.

 

Žádného úsilí netřeba, ani odvahy.

 

 

Nikdo se ovšem neobtěžuje ohlédnout se zpátky.

 

Nezmizí nám cesta k přírodě

 

znovu v mlze?

 

 

Duben, 1986

 

 

 

Předmluva k anglickému

 

vydání
--------------------------------------------

Tato kniha je pokusem namalovat pravdivý obraz Boha, přírody a člověka.  Takovýto ambiciózní pokus je nad síly pomalu chápajícího rolníka. A přece i když jsem si toho vědom, existuje pro to důvod, proč jsem se rozhodl napsat tuto knihu pro mladší. Jednoho dne když jsem byl ještě mlád, náhle jsme pochopil celistvost Boha.
Nikdy před tím jsem to neproyradil. Proč tady trousím tato slova, která jsem si skoro padesát let nechával ukryté v hlubinách duše? Je to spíše mou zdrženlivostí než váhavosti. Ne, obyčejně jsem se snažil za každou cenu vyhýbat vyslovení slova Bůh. To protože jsem věděl, že člověk není schopen hovořit o Bohu, pochopit ho či v něho věřit. A přece teď porušuji toto své osobní tabu, když se silnou výčitkou svědomí se odvažuji říci "Bůh" a očekávám boží úsudek.
     Samozřejmě že onen den kdysi dávno za mládí když jsem Boha znal - od toho dne dál jsem se měl řídit jeho vůlí. Měl jsem kráčet po správné stezce pro člověka, která mi byla ukázána. Jenže v té době jsem byl prostě hloupý mladý bidižkničema beznadějně zkažený světským světem. Zmožen bázní a údivem nad nepopsatelně úžasným pohledem na Boha, jsem shirked svou povinnost.  Zda to byla zbabělost či arogance, nevím, ale  využil jsem skutečnosti, že Bůh člověku nedává žádné návody, jsem se obrátil k Němu zády a začal jsem kráčet po cestě zpátky ke svému egoistickému já.
    Byl jsem tehdy pyšný a myslel jsem si, že nic nepotřebuju vědět, že nic nepotřebuju. Nebylo naprsot nic, co bych musel získat skrze úsilí. Němel jsem nejmenší qualms, abych otevřeně prohlásil, že čas a místo nemá se mnou cokoliv společného. Třebaže jsem viděl lidi, jak si přehřívají mozky a vypotí výrobené zboží, aby si zajistili trochu času a místa, myslel jsem si: " Ať ti, kteří si přeje pokročit, tak činí. Pokud jde o mně, nemám kde hledat. Nezbývá než se obrátit a pomalu kráčet domů. Ne, dokonce ani cesta domů už neexistuje. Měl bych jedině žít a těšit se ze dne."
     Věděl jsem velmi dobře, že v hlubi srdce jsem blázen. Nuže nechť blázen žije, jak se mu zlíbí. Musel jsem akorát chránit tuto svou bláhovost. Předstíral jsem, že se ke mně hodí více pracovat a být ušpiněn od hlíny a bláta zkaženého světa, než se plavit po pyšných a osamělých nebesích, zvolil jsem si nakonec život unikářství. Otočil jsem se zády jak k Bohu tak sám k sobě.  Tehdy jsem byl jen fitting, že mě opustil Bůh a že se ke mně společnost chovala jako s osamělýému ptáku, co se ztratil. Tohle, i přesto že jsem to všechno od samého začátku předvídal. Stalo se jednoduše řečeno to, že se přede mnou ukázala vize ideálního ráje, otočil jsem se a prchl od reality.  I když jsem si všiml, že náš svět je zahradou Edenu, k těmto vědomostem jsem se obrátil zády aniž bych si to plně uvědomoval, zvolil jsem si cestu diletantského hospodáře tilling ztracený ráj.
     Když nad tím znovu uvažuju, uvědomuju si, že jsem v té době znal jak realitu života, tak podstatu smrti.  Tedy věděl jsem, že člověk nepotřebuje ani pracovat, aby žil, ani mít strach ze smrti. To vyčistily všechny mé obavy a stalo se mým záměrem, abych žil osamnělý život of serenity, aby v souladu s onou zásadou, že stačí být naživu. Nedá se popřít, že jsem ony dny strávil v největším blahu a těšil jsem se z každého dne jako dítě.
     Jak šel ale čas a já byl v podstatě hloupý, ztratil jsem všechno, co jsem získal a svalil jsem se zpátky na zem a stal se ze mě opět žalostný hlupák. Když jsem pochopil, že jsem ztratil svou původní naivitu a inspiraci, žadonil jsem o to, abych byl znovu přijat do Boží přítomnosti. To mi však již dovoleno nebylo.
     Jiným se mohu jevit jako někdo, kdo žil poklidně s přírodou a razil si to svou vlastní cestou a zůstával oddaný způsobu přírodního hospodaření. V mém srdci jsem si to tak také přál, ale pravda však byla prostě opačná.  Neměl jsem trpělivost se svou vlastní každodenní hloupostí, toužil jsem po Bohu, na kterého jsem nebyl schopen zapomenout, bez ohledu na to, jak moc jsem se snažil. Každý den jsem zápasil s lidmi a předváděl se světu. Lidi jsem miloval, ale neuměl je milovat dostatečně. Sice jsem nad světem hořekoval, ale byl v koncích pokud jde o to, co dělat. Žil jsem zahálčivě. Šlo o dny neustálé úzkosti a nespokojenosti, během nichž jsem vinil sám sebe a káral druhé.
     Zmítan rozpory venku a uvnitř sebe jsem byl protivou i vůči členům mé rodiny. Když na to pomyslím, tak jsem celá ta desetiletí neprožil v klidu jediný den. Třebaže to je vhodný trest pro takového, který se odvrátil od Boha a zradil sebe, dnes mě trápí srdcervoucí smutek.
     Důvodem toho, proč zde všechno o své minulosti otevřeně odhaluji je, že si vroucně přeji odčinit své omyly a plně využít, jak jen to je možné, těch málo zbývajících let, které mi ještě zbývají ne této zemi. Zároveň chci také hledat způsob, jak ochránit světlo přírodního hospodaření, které jaksi dokázalo až do dnešního dne hořet. Začal jsem totiž pociťovat riziko, že přírodní hospodaření může zmizet jako prostě jedna pomíjivá technika hospodaření.
     Rád bych jasně vyjádřil, že přírodní hospodaření se neomezuje na mé vlastní skromné pokusy. Není to cosi, co může jednotlivec zavést, nebo co může člověk zdokonalit. Pocítil jsem vůli Boží, ale tento úkol byl nad mé síly.
     Přírodní hospodaření není ničím menším než opravdovým způsobem života člověka, jaký se náhle přede mnou zjevil, když jsem zjistil, že příroda je vždycky naprostý perfekcionista, že je to obraz Boha, který věrně praktikuje absolutní pravdu a že člověk nemůže přežít mimo obětí přírody.  Samozřejmě že skutečné metody a obecné principy se mi zjevily během krátkého momentu.
     Přírodní hospodaření musí být vždy zahájeno a vyvíjeno podle Božích návodů.  Vše, co měl člověk kdy dělat, bylo naslouchat pokorně slovu Božímu a jen trochu přiložit ruku k dílu. Bohužel byl jsem mimo v tranzu, a nevěděl, že neslyším tu správnou odpověď. Nebyl jsem schopen být věrným služebníkem Božím.
     Přírodní hospodaření se vždy jeví být neúplným, ale je vždycky dokonalé a úplné v Božím prostoru. Byl jsem si dobře vědom, že jsem bezmocný a že já a ostatní nemůžeme dělat nic lepšího než pouze napodobovat, asi jsem zanedbal práci se zaváděním přírodního hospodaření, protože jsem nevolal po ostatních a vůbec neusiloval o vytvoření následovníků a studentů. Přesto jsem nikdy neztratil důvěru v to, že přírodní hospodaření možné je.
     Bůh se ve všech časech jeví jako nesouvislé kontinuum. Přírodní hospodaření taktéž je jedno z duchovních světel, které je třeba udržovat hořící přes noc. V této době, v níž žijeme, je možné, že pokud toto světlo zhasne, už nikdy hořet nebude.
     Přírodní hospodaření je něčím víc, než jen způsob hospodaření. Bez pochyb se jedná o  jedna jediná stezka, která lidstvu zbyla, aby na této zemi nadále přežívalo. Nesmí se dovolit, aby to skončilo.
     Ať už se z tohoto starého hospodáře stane cokoliv, na tom nesejde.  Třebaže se jde prudce nahoru, musíme vystavět cestu, podle které naše děti a vnoučata mohou dál žít na této naší krásné planetě.
     Bůh člověka ponechal jeho vlastním strojům (plánům). Člověka opustil. Jestli člověk sám sebe nezachrání, nikdo to za něho neudělá.
                                                                          Červen 1984.

 

ÚVOD:
ČLOVĚK NEBUDE ŽIV JEN CHLEBEM
---------------------------------------------------

Zde jsou vyňatky z rozhovoru, který jsem poskytl nakladatelství Šundžúša, vydavateli japonského vydání této knihy.
 *       *      *

Otázka:  Za posledních dvacet třicet let jsme slyšeli, jak prudký pokrok ve vědě nabízí naději por budoucnost. Ale nedávno s hladomorem  a hladověním, jemuž jsme byli svědky v určitých částech světa, a se stoupajícím strachem z jaderné války roste obava, že dny lidstva jsou spočítány. Co vy na tohle všechno, pane Fukuoko?

Odpověd: Víte, musíme se sami sebe zeptat, co je to, čím je člověk živ. Kristus řekl, že člověk nebude žív jen chlebem. Myslím si, že tato slova drží klíč k tomu, zda lidstvo má budoucnost či ne.

Ot.: Je to příliš optimistické věřit tomu, že člověk přežije, jen když bude schopen udržet zdroje jídla a energie?

Od.: Člověk nemá ani tušení o tom, čím je živ, a neví nic o tom, co má jíst a na co se spolehnout, aby žil.
 
Ot.: Chcete tím říci, že vědět pouze vědecky, jak člověk žije, nestačí?

Od.: Ví to aspoň vědecky? Myslím, že je fér říci, že věda nemá ani ponětí o tom, co je skutečné jídlo. Věda nám nemůže říci proč, jak a jakým způsobem by člověk měl jí a měl by jíst. Nedokáže nám říci základy a příčinu bytí naživu a je k ničemu při vysvětlování či jenom popisování opravdového zdroje, smyslu a cíle života.
     Jste si sám sebejistý v tom, že váš způsob života je správný, ve vašem jenu* pro život? Víte to určitě, proč musíte dál žít?

Ot.: Jistě, nevěřím tomu, že všechny aspekty života nám byly odhaleny, ale nebylo by fér říci, že žádné jiné zvíře neví toho tolik či nežije tak jistě, jako člověk?

Od.: Když se budu řídit stejným způsobem rozumování, lišky, jezevci a ptáci nemají ani nejmenší zdání o tom, co mají jíst, aby rostli. Člověku se zdá jejich bytí velmi křehké a okrajové. Totiž ve skutečnosti je to prostě naopak, ne? Tato zvířata mají nejspolehlivější moudrost a nejspolehlivější způsob života.

Ot.: V jakém smyslu?

Od.: Žijí svůj život naplno bez sebemenšího zaváhání či nejistoty.

Ot.: Aha. Jenže člověk není hmyz či červ. I život v nejistotě a úzkosti je v pořádku. Totiž člověk odvozuje určitou pýchu ze své vášně pro lidský způsob života. A pak je zde názor, že člověk skočí po šanci dát se do boje o prodloužení života v naději, že se zajistí věčná prosperita lidstva, něčeho, co jiné formy života nejsou schopné.

Od.:Lidé, kteří takto uvažují, jsou přesvědčeni, že bezstarostný třídenní život jepice je nesmyslný, že i když život člověk se může střídat mezi radostí a smutkem, že má větší význam. Ovšem to je stejné, jako říci, že prudké peklo je zajímavější než klidný, mírný ráj. Především člověk nemůže měřit důležitost života jeho délkou.

Ot.: Ale tato samotná otázka délky života je nejdůležitější. Od té doby se se objevil na povrchu země, člověk namouduši hledal, žadonil a supplicated věčný život a věčné mládí. Není to povážlivé, že tato touha stimulovala mozek a stala se hnací silou za pokrokem lidské rasy?

Od.: Tato dlouhá a žalostná touha po věčném životě a mládí byla toužením po tragedii. Před tím, než se bude bát smrti a bude se modlit za život, se měl člověk na prvním místě určit, proč to tak vůbec je, že se smrti začal bát.
     Vrabec se smrti nebojí. Ale lidé jak žijí den po dni, jsou vždycky konfrontování s přízrakem smrti. Proč a od kdy lidský život skouzává do existence ve strachu ze smrti?
     Zaprvé lidský život     smrtí. Život prakticky nemá ke smrti vztah. Rostlinka rýže uvadá a umírá každý rok, ale zrnka rýže žijí dál. Život je předáván z jedné generace do druhé a stále se rodí nový. Dnešní život končí dnes. Já dneška umírá dnes. Zítra nejsem stejný jako dnes. Dnešní život by se měl dát do pořádku dnes. Být naživu znamená žít tento den naplno. To je jediný způsob, jak žít.

Ot.: Narážíte na něco jako "přerušované kontinuum"?

Od.: Myslím, že je to jeden ze způsobů, jak se to dá vyjádřit. Život je jak přerušované kontinuum tak kontinuální nesouvislost.  Člověk se musí každý den opustit. Třebaže každý den je nový začátek a následuje po něm zítřek, pro ono "mě" žádný zítřek není.

Ot: Nedělá to život prázdný a nesmyslný?

Od.: Naopak. Nemyslíte, že je neplodnější existence, kdy litujete každý den něčí smrt nazítří najitro a žít s vleklými přilnutími, modlením se a doufat, den po dni, že bude zítra?

Ot.: Ale může se člověk podepsat pod názor, že na našem světě jsou dvě strany- světlá a temná stránka- a že někteří na povrchu prožívají světlé, bezstarostné bytí, zatímco druzí klesnou a zabydlí se v hlubších vrstvách?

Od. Mluvíte o lidech, kteří jsou entranced by dvěmi falešnými cestami. Nejsou schopni si jednu či druhou vybrat, visí mezi nimi, vedou neurčitý život.  Lidé si nevšímají Kristovu výčitku ve slovech "člověk není živ jen chlebem, že to není chlebem, že žijeme. Ti, co nejsou schopni se oddat návrhu že "Mohu dnes žít bez chleba", nejsou schopni žít ani s chlebem. Bez chleba začnou hned křičet a kvílet, jako kdyby měli umřít.

 

Ot.: Chcete říci, že samotný dnešní den je tragickým dnem, na který musíme být připraveni, abychom opustili sami sebe?

 

Od.: Takové tragické rozhodnutí, o němž hovoříte je již bundle egoistických sebelpění. Lepší by bylo si odpoledne zdřímnout.

 

 

 

Ot.: Ale když si někdo zdřímne, není šance na duchovní pokrok a předpokládám, že jediným výsledkem bude to, že člověk sejde na špatnou cestu. Abych řekl pravdu, čím víc vás tak poslouchám, tím méně rozumím...

 

Od.: Nestačí si uvědomit, že čím íce přemýšlíte, tím méně rozumíte?

 

Ot.: Co tím myslíte?

 

Od.: Když přestanete přemýšlet, porozumíte.

 

Ot.: Aha! Myslím, že teď rozumím tomu, co říkáte.

 

Od.: Měl byste věd2t, že je ohromný rozdíl mezi tím, když si myslíte, že rozumíte, a když opravdu rozumíte.

 

Ot.:Tak třeba je možé, že jen ony hladovějící děti v africkém kontinentě zasaženém hladomorem ocení námahu spojenou s jedením kouska chleba. Představuju si, že ti z nás moderních společnostech zaplavených zbožím jsme zapoměli na původ jídla, které jíme. Možá že jedním ze způsobu, jak to vyřešit, by bylo ohlédnout se zpět na primitivní doby a prozkoumat, cože to bylo, co člověk poprvé začal jíst.

 

Od.: To se možná zdá jako vědecký správný přístup, ale nemůže nám to ukázat, co to je, čím je člověk živ. Příroda je v neustálém proudu. Minulost odešla a je pryč a takový přístup se nepoužívá na neznámou budoucnost.

 

Ot.: Co bychom tedy měli použít jako své vodítko?

 

 

 

Jediné, co člověk má dělat, je žít: Jak jsem poznamenal v Předmluvě, když jsem byl ještě mladý, moje oči byly na okamžik otevřené, dá se říci, že jsem si uvědomoval, že jsem naživu. Uvědomil jsem si, že vše, co mám dělat, je žít. Poprvé jsem si uvědomil, jak úžasné je být prostě naživu.

 

- - -

 

Miliardy let uplynulo od úsvitu stvoření. Nastoupily bakterie na povrchu země, poté zkvétala vegetace a objevila se zvířata a člověVše zniklo a rozvíjelo se přirozeně. Všechny věci e vesmíru přocházejí neustálou proměnou společeně, nejsou výjimky. Lidstvo, které věřilo, že je vrcholným úspěchem Boha- stvořeným k vlastnímu obrazu Božímu- se rozhodlo měnit budoucnost vlastním rukama (set about to fashion). Ale před milióny lety ta opice takovým rozumováním bylo nejpokročilejším a nejvyvinutějším z organisml na zemi, nikdy neprohlásila, že je pánem stvoření nebo stvořeno k obrazu Božímu. Prostě žila v přírodě a nedělala si ani trochu starosti. Jenom dnešní člověk si dělá starosti, co by měl jíst a jak by měl žít, jenom on se nad zítřkem rozčiluje. Měli bychom si na prvním místě dělat starosti s tím proč, když žijeme v přírodě, jsme tak zdrženliví v tom, abychom svěřili sou budoucnost Bohu.

 

Chytrý člověk nezná život, trápí se nad smrtí a ptá se:”Co bych měl jíst?” Obecně nevím, jak hovořit o lidském životě stejně tak mám problém s vyjádřením pojmu smrt. Kdykoliv se snažím říci, čím by měl člověk žít, či, když se trochu upozadím, tak když se snažím vysvětlit konkrétně, na jakém jídle žít, vždycky se bojím, že bud chápán v úzkém omezeném smyslu a nucen podat vysvětlení, které může být akorát vrátké.

 

To proto jediné možné vysětlení je říci, že vše, co má člověk dělat, je žít. Když to potlačíme dál, mohu akorát vysvětlit co nejlépe, jaký způsob života je pro člověka pravý podle jakési vágní abtraktní analogie : Tamhle rabci žijou a zobají si semínka z trávy. Jediné, co měl člověk kdy dělat, je prostě žít”. Tolik jediné vysvětlení, jaké mohu podat.

 

Lidé zakopnou hned na začátku, když se ptají, co by měli jíst. Obrácejí své tázavé oči k podobě, kvalitě a hodnotě jídla a a říkají si, po čem by měli sáhnout nejprve a co je důležité. Postupně je z velikého počtu potravin přítomných v přírodě málo specifických jídel je pro čloěk vybráno jako nutných a zbytek je odhozen bokem. Toto myšlení se postupně zhoršuje až nakonec kulminuje v přesědčení, že není na škodu pěstovat a jíst, co se komu zlíbí.

 

Nejprve zde máme přírodu a máme zde jídlo a uprostřed toho stojí člověk. Takový byl původní stav světa. Jenže ve chvíli, kdy lidé vyslechnou názor, že nejprve je tu člověk a ten produkuje plodiny, které si sám vybere, tak se lidstvo mění v arogantního pána, který přírodě poroučí.

 

Člověk věří tomu, že dosud přírodu šetřil a moudře ji využíval. Myslí si, že lidská inteligence je nadřazená moudrosti přírody a Boha. Jenže I když se lidsto může od přírody učit, není schopno přírodu oládat a vést. Lze říci, že příroda je nositelkou Boží moudrosti.

 

Přírodě trvalo 5 miliard let na vytvoření rostlin, zvířat a člověka. Jak mohou vědci doufat to, že vědí, jaké organismy stvořit, které by zastoupily člověka? Člověk si vzal na svá bedra strádání spojená s pěstováním plodin od chvíle, kdy si pomyslel, že si pro sebe může pěstovat potraviny pomocí lidských poznatků. Stal se živočichem, který může přežít jedině zpracováním a vařením jídla, které jí. Je to jako vyplivovat k nebesům. Výsledkem takoého úsilí je ničení přírody a zpustošení lidstva.

 

Samozřejmě nemám v úmyslu říci, aby se prostě zpracování jídla a vaření zanechalo. Jen si prostě dělám starosti o postup, s jakým je hodnotné jídlo přeměňováno falešnými lidskými poznatky na zlé jídlo, které lidstvo degraduje a kazí. Lidské poznání zašlo za meze přirozeně odvozených znalostí. Odmítám lidské poznání, které se odchýlilo od moudrosti Boha. Obáám se, že lidstvo možná odmítne žít v obyvatelné přírodě a odřízne se od budoucnosti svým arogantním intelektem.

 

Stoření je jako ohromný orchestr, který hraje symfonii přírody. Lidstvo by mělo být spokojeno coby člen takového orchestru.

 

Lidstvo, které nudí jen sledovat přírodní drama kolem sebe, bylo přitahováno k jevišti, kde si může hrát svou one-man show. Ale když sledujeme účinky, jaká jeho bezohlednost k přírodě a pokrok měly na jídlo, jaké propagoval, na jeho lastní osud, dostaneme dost jasnou představu o tom, kam přesně tento absurdní boj vede.

 

Divoká primitivní pšenice vyrostla na Mezopotámských planinách na Středním Východě. Divoká rýže má prý původ v jižní Číně, Burmě * a odlehlých částí Assamu. Rýže údajně existovala již v antice v saharské oblasti Afriky. Starověký člověk, který se usadil v těchto velkých místech narození obilí, začal divokou rýži a pšenici, které tam rostly, kultivovat a takto si přišel na hojnost jídla. Bylo to zde, kde se vybudovala mezopotámská,čínská a egyptská civilizace. Jenže dnes se každý z těchto regionů zcela proměnil v poušť. Jediné, co zůstalo, jsou rozlehlé opuštěné ruiny. Proč by to mělo být?

 

Silně pochybuji, že šlo o změnu klimatu či dezertifikaci, která vytvořila nedostatek potravin, roztrousila lidi a zničila civilizace. Stalo se ve skutečnosti to, že se pokácely stromy ve jménu civilizace . Pokročilo se v metodách hospodaření a přijala žďářicí zemědělství. Toto vše půdu vyčerpalo, způsobilo úpadek vegetace a uvedlo proces dezertifikace do pohybu.

 

Ještě asi před dvaceti lety jsem byl optimista. Dokonce ještě před deseti lety jsem si myslel, že když se naše zásoba energie vyčerpá, lidstvo obstojí, jedině když bude ochotno praktikovat přírodní hospodaření. Ovšem v poslední době jsem si až moc dobře uvědomil jak toužebné to byly naděje.

 

Lidská inteligence se přerozvinula a sešla z cesty. Dnes se člověk proměnil ve tvora, který je schopen zůstávat v klidu, i když ztrácí z očí přírodu a Boha, které ničí. Je fér říci, že veliká sebedůvěra člověka v jeho vlastní inteligenci způsobila, že ztratil z očí či spíše zničil pravou přírodu a pravé jídlo, pravý život, pravého Boha a dokonce pravý obraz sebe samotného.

 

S tím, jak je příroda zničena, nedá se už pravá příroda nikde najít. Jídlo, které stojí za to být nazváno základem života, se nedá už sehnat. Nejsou už prostě žádné přírodní děti, které žijí podle svých instinktů. Připadá mě to, jako by přírodní lidé, přírodní hospodaření a přírozená strava rychlejším tempem ustupovala a vytrácela se.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1

 

Amerika- Země hojnosti²?

 

_________________________________________________________________________________

 

Nahoře nad mraky_______________________________________________________-

 

V červenci a srpnu roku 1979 jeden japonský rolník, který nikdy neopustil hranice své vlasti, navštívil Ameriku. I když tam nejel s žádným zvláštním úmyslem, ukázalo se, že to bude výjimečně fascinující výlet.

 

Nikdy před tím jsem letadlem neletěl. Nemohu říci, zda to má co dělat s tím, že jsem letěl ve výšce devět kilometrů, ale můj pohled na věci se docela rozšířil a tak dnes možná hovořím o velkých a důležitých věcech.

 

Nasedl jsem do letadla a očekával jsem, že to bude pocit, jako když Songokú, legendární čínský Opičí král, letí nad mraky. Myslel jsem si, že to bude příjemná a radostná zkušenost. Jenže jsem zjistil, že ten pohled nad mraky je vskutku velkolepý, ale když se podíváte z okna, nic dole není. Máte pocit, jako by se tam ten kus oceli jen tak vznášel ve vzduchu. Není zde vůbec cítit, že člověk letí. Jediným opěrným bodem, které máte, jsou támhlety mraky, které sem pořád přicházejí.

 

Myslím, že pokud by to bylo vše, bylo by to v pořádku, ale po chvíli nastal čas okna zatemnit a pustit si během letu film- nějakou kriminálku. Bylo to jako když se běžný život přenese na palubu letadla a my se díváme na film ve svém obývacím pokoji. Každý seděl tiše a ve tváří měl znuděný výraz.

 

Jemně jsem na skulinku zvedl stinítko na svém okně a vyhlédl. Jelikož pohled je z tak velké výšky, představoval jsem si, že to bude opravdu báječný pocit, ale ani trochu jsem to tak nepocítil. Místo toho jsem se cítil jako žába vyrvaná z rybníka, nebo jako možná ovce, kterou zavřeli do přepravní bedny, a někam ji odnášejí.

 

Vynález letadla, které takto lítá nad Tichým oceánem celých 9 hodin, zanechá v člověku nadšený pocit dobytí přírody vědou. Jenže okamžitě vyvstane pochybnost: “Opravdu člověk přírodu dobyl?” Mám pocit, že příroda se dívá se lhostejností z nějakého nesouvisejícího místa. Jestli existuje něco jako Bůh, pak se mi zdálo, že 9 kilometrů do modře je tam, kde se odehrává měření sil mezi přírodou, člověkem a Bohem. Ta myšlenka mě nadchla a musel jsem kvůli ní přemýšlet celou cestu do San Francisca.

 

 

 

Když letadlo dorazilo do vzdušného prostoru San Francisca, první věc, která vzbudila ve mně pochyby byl výhled na osamělé stromy stojící osamocené na holé žluté zemi. To bylo v ostrém kontrastu se směsí stromů a bohaté vegetace, jakou vidíme růst v Japonsku. Pro mě to byl velmi podivný pohled. Když jsme jeli z letiště do města Berkeley, díval jsem se z okna auta a všiml jsem si, že hory podél cesty měly také stejnou nevýraznou šedou barvu. Svrchní půda byla spláchnutá a zanechala odkrytý holý kámen.

 

Když jsem se na to ptal, bylo mi řečeno, že se v těch horách jendu dobu doloval mangan, a proto tak vypadají. Stejně to pro mě bylo sotva přesvědčivé vysvětlení. Zastavil jsem se ten večer v Berkeley a počínaje zítřejším dnem mě vzali na pěší prohlídku kampusu Kalifornské Univerzity a jiných místních zajimavosti.

 

Kalifornská nížina je nekonečně rozlehlou suchou žlutou zemí. Hodiny a hodiny bez ohledu na to, jak daleko jedete, nic jiného tam není. Scenérie se ani trochu nemění. Zdálo se mi to divné, že traviny pokrývající planinu jsou spíš jantarově žlutí než zelené.

 

Země je extrémně neúrodná a pokryta převážně trávinami určené k píci a divokým ječmenem. Izolované stromy několika druhů, jaké by člověk možná očekával, že je najde na poušti, byly rozptylenypo žlutých planinách. Z času na čas se náhle vynořilo velké pole rajčat a jiné plodiny, které měřilo destíky hektarů. Jenže ta byla vždy zavlažována. Bez zavlažování by se tato pole proměnila ve vyprahlou travnatou půdu.

 

O se týče skotu, myslel bych si, že ji dovolí volně si hrát na vlnící se zelené pastvině. Ale tak tomu nebylo. Zelené traviny rostlou na jednom speciálním poli a dobytek je ponechán malátně se pásoucí uprostřed sežehnutého pole žlutých travin.

 

Město Berkeley a kampus UCLA jsou na druhou stranu pokryty pevnou vrstvou zeleně. Město se zdá být velmi pěkným místem, ale tou krásou jsou umělé trávníky a chráněné stromy, není to zeleň přírody.

 

Měl jsem pochybnosti o tom, že to, co jsme viděl, byla pravá kalifornská příroda, a tak jsem strávil den prohlídkou paleobotanickými zahradami a přírodními parky, abych se podíval na rostliny, které žily v Kalifornii před dávnými časy. Většinu ze čtyřiceti dnů mého pobytu Spojených státech jsem v podstatě strávil díváním se na trávu pod nohama.

 

Při cestách přes hory na okraji San Francisca jsem občas narazili na háj ekalyptových stromů. Všechny velké stromy byly eukalypty. Jenže tohle není v Kalifornii domorodý strom. Pochází z Austrálie. Důvodem toho, proč zde tak pilně roste je to, že o žádném domácím americkém stromě se nedá hovořit.

 

Pochybuji také o tom, že kryptomérie a stromy cypřiše v areálu vysoké školy tam původně rostly. Sotva člověk opustí město, země se znovu stává pochmurně žlutá. San Francisco, Berkeley a Los Angeles jsou jako umělé ostrovy uprostřed pouště. Byl jsem překvapen, když jsem našel několik rostlin původem z Japonska mezi travinami v této vyprahlé zemi a začalo mě zajímat, co to asi znamená. Následující den mě pozvali na místo, jakíému se říká Zenové centrum na pobřeží San Francisca. Začalo to Zenovým mistrem Šunrjúem Suzukim Róšim z Japonska a posléze v tom pokračovali Američané. Při mé návštěvě mělo centrum 400 členů, žilo tam 40 mnichů- jak mužů tak žen. Meditovali ráno I večer a přes den se starali o malou asi 2000 m2 zeleninovou zahradu, ve které pěstovali potraviny, které jedli.

 

Pochybuju o tom, že velmi mnoho zenových chrámů v Japonsku stále pěstovalo své vlastní potraviny. Ale v Americe prý je spousta zenových center, jako je toto. 400 členů tvoří pracující lidé, studenti a jiní, kteří přicházejí a dojíždějí do práce a procházejí zdejším tréninkem. Někteří přijdou a zůstanou na jednu dvě noci, stanují si a pracují na polích. Jejich pronásledování myšlenky a úsilí o osvícení je složitě spojena s rolnickým životem. S velkým zaujetím jsem to sledoval.

 

Lidé v tomto centru praktikují formu ekologického zemědělství, ale soustřeďují se převážně na koření a pěstují jen velmi omezený výběr zeleniny. Zahrada je umístěna na konci údolí a obklopují ji eukalyptové stromy. Žluté hory s holými vrcholky obklopují toto místo ze všech stran. Půda je zůpustlá a téměř zcela přenechána psárce³. Trochu zeleně je možné vidět, ale jde jen o keříky, ne vyšší než 150 či 180 cm a vypadají spíš jako pouštní vegetace než cokoliv jiného. V okolí nejsou žádné užitečné stromy.

 

Ptali se mě, zda se tam dá na půdě pěstovat rýže a zda metoda, jakou používají na pěstování zeleniny, je v pořádku či ne. Když jsem se podíval na jejich zahradnické náčiní, zjistil jsem, že jsou vyrobeny na použití fyzické síly Američanů. Rýče, motyky a jiné nástroje byly všechny neefektivní. Tak jsem jim zkusil ukázat, jak správně používat nástroje, jako je motyka a kosa. Co mě ale opravdu překvapilo, byl onen malý počet druhů zeleniny, jakou pěstují.

 

Byl jsem zvědavý, zda toto poničení žluté pohoří jsou pravou kalifornskou přírodou, prohlédl jsem si trávu u okraje silnice cestou k pobřeží. Uprostřed této žluté trávy jsem našel rostlinu, která má určitě vztah k planému předchůdci ředkvi daikonu⁴, stejně tak plevele, které jsou běžné v Japonsku. Pak jsem pokračovali dál k pobřeží, kde jsem uviděl na hoře napravo oblast pokrytou zeleným lesem. Před padesáti lety tam zasadili stromy podobné japonským borovicím. Dnes je to místo s vývojem luxusní bytové výstavby. Hora po mé levici byla nicméně pouští. Zde za stejných klimatických podmínek se na jedné straně rozšiřovala zeleň a na druhé poušť. Proč?

 

Došel jsem k závěru, že Kalifornie původně nebyla vůbec pouští. Cosi nejspíš způsobilo, že vyschla. Pokud ano, tak by bylo jen možné tuto zemi oživit.

 

 

 

Španělé přinesli špatnou trávu------------------

 

Podívali jsme se do sekvojového lesa , který se nacházel asi 20 minut jízdy od pobřeží do vnitrozemí. Byl to panenský les se stromy dvěstě třista let starými, které stály blízko sebe, mnoho z nich měřilo po obvodu 6 až 8 metrů. Během poslední doby ledové několika místům v Kalifornii se ledovce, které vytřely okolní oblast, vyhnuly. Z nich se staly “ledovcové lesy”, kde gargantuovské stromy, některé 2000 let staré a 120 m vysoké stojí dodnes.

 

Byl zde kmenový indiánský náčelník, kterému bylo asi osmdesát let. “Jste ochranné božstvo tohoto lesa?”, zeptal jsem se.

 

“Máte pravdu. To jsem řekl velmi hezky,” odpověděl se spokojeným úsměvem. Strávil se mnou prováděním po okolí spoustu času. (Když jsem se vrátil do Japonska, obdržel jsem od něho ručně dělaný hrnek, který byl vyrobený z vrcholku třistaleté sekvoje.)

 

Ptal jsem se na to, zda tato oblast byla vždycky zalesněná, a odpověděl mi, že ano. Les byl uchráněn, protože to bylo před dvěma sty lety, kdy byl vyhlášen za národní park. Ǔzká cesta prochází parkem s lanem nataženým podél obou stran. Ničím jiným není vybaven, ani jedinou lavičkou.

 

Za lesem jen po deseti minutách jízdy autem je země vyprahlou pouští. Ovšem zde máme naprostý opak- hustý bujný les. Asi jedna třetina podrostu je tvořena vegetací podobnou té, jaká se nachází v Japonsku. Zkuste se jen nad tím zamyslet. Tady uprostřed americké pouště máme posvátný les, kde japonské trávy rostou mezi podrostem. Poněkud těžko uvěři, že?

 

Jelikož tento les je prý panenský a nedotčený, byl jsem zvědavý. “Jaká byla Kalifornie dváno před tím? Jeden čas bylo cosi špatně.” Řekl mi, že se se to zpackalo, když přijeli Španělé a začali chovat skot.

 

Sám jsem pátral a hovořil s určitými odborníky a došel jsem k osobnímu závěru, že pastevní druhy tráv, které si Španělé s sebou přivezli, obsahovaly semínka psárky, a je to tohle, co vládne vegetaci po Kalifornii. Důvodem toho, že psárka dominuje jiné vegetaci, je to, že semínka dozrávají kolem června. Normálně když jedna rostlina dosáhne zralosti a uvadá, jiné rostliny vyrostou v pokračující posloupnosti v ročním období, ale psárka roste tak hustě, že jiné rostliny nejsou schopny se ve stejné půdě dobře ujmout. Proto pole a kopce v Kalifornii zežloutly.

 

Ona semínka mají nepříjemné štětinky. Když se přichytí k oblečení, nedají se odstranit. Psi a kočky se údajně musejí operovat, aby se odstranila semínka, která se zavrtají do těla.Semínka rozšířili ptáci a zvířata a celý region se proměnil ve vyprahlou lučinu. Když je třicet stupnů Celsia, horko odrážené od zemského povrchu stoupne na čtyřicet stupnů. Takový vzestup teploty mění místo v sálající poušt.

 

Z toho jsem usuzoval, že vegetace v Kalifornii prošla změnou, když Španělé s sebou přinesli nové traviny. Mám pocit, že ty pozdější vyhnaly existující travní směs, což pozměnilo teplotu regionu a spustilo dezertifikaci.

 

Pořád mi to vrtalo hlavou několik dní poté, co mě pozval předseda státní agenturou pro životní prostředí, abych promluvil před třiceti vedoucími pracovníky v oficiální budově kongresu v Sacramentu. V kongresu mě uvedli do pracovny ředitele, kde jsem našel vysokou, štíhlou mladou ženu, která byla v agentuře osobou číslo dvě. Hovořil jsem s ní plnou půlhodinu před začátkem zasedání.

 

Když jsem seděl, podstranila kámen, který byl nahoře na jejím pracovním stole. “ To je ale vzláštní kámen, takový jsem snad ani nikdy neviděl,” pomyslel jsem si.

 

“To je kalifornský kámen?”

 

“Ne,” odpověděla a nahlas se zasmála. “Je z Ruska.”

 

“Aha, aha,” řekl jsem s úsměvem. Po krátké odmlce jsem pokračoval: “ Od té doby, co jsem přijel do Kalifornie, jsem viděl hodně toho, čemu nerozumím. Totiž I když je půda ve skutečnosti pouští, jsou tu rostliny, které jsou podobné těm, co nám rostou v Japonsku. Jaký typ původní horniny tam v Kalifornii je?”

 

“Víte,” odpověděla, “ původně jsem byla mineraložkou.” Přinesla velkou, těžkou knihu, aby mi ukázala a vysvětlila mi, že zdrojová hornina pro Japonsko je stejná jako u regionu kolem San Francisca. Navíc Hokkaidó a blížké ostrovy mají stejnou zdrojovou horninu jako jižní Kanada. Totéž platí pro Sibiř a Aljašku a pro Jihovýchodní Asii a Mexiko.

 

Rozmístění zdrojové horniny je přesné na obou stranách Pacifiku. Někteří odborníci věří, jak mi řekla, že Pacifik byl kdysi světadílem a že když hory vybouchly, valila se láva na východ a na západ a vytvořila dvě oddělené masy pevniny.

 

Japonsko má horu Fudži a Kalifornie horu Shasta. Obě jsou velkými sopkami a podobně umístěné. Tohle plus skutečnost, že trávy a původní hoprnina u každé jsou stejně, by mohlo velmi dobře znamenat, že kdysi dávno bylo Japonsko a Kalifornie součástí stejné pevninské masy.

 

Největší rozdíl je to, že Japonsko má dnes čtyři roční období. Kalifornie na druhou stranu má jen zimu a léto. Není tu žádné jaro či podzim a velmi malé či žádné srážky. Pokud jsou zdrojová hornina a trávy stejné stejné, pak by člověk očekával, že obě oblasti budou mít podobné podnebí včetně vodních srážek. Ovšem v určitém okamžiku se z Kalifonie stala poušť a v Japonsku nastalo mírné klima se čtyřmi ročními obdobími. O tomto jsme si povídali před mítingem. Výsledkem bylo, že se ještě prohloubilo mé přesvědčení, že příroda tak, jak dnes existuje v Kalifornii, není vůbec pravou přírodou, ale spíše pevninou s klimatem, které se pravděpodobně v nějaké době změnil člověk a stroje.

 

 

 

Déšť padá zespoda.

 

Posléze jsem se hned pustil do tohoto tématu při mé řeči.

 

“Oči jsem pořád nemohl spustit z ubíhající scenérie po celou dobu zde ze San Francisca,” řekl jsme před nimi.

 

“Jakmile opustíte San Francisco, barva země se změní na slámově žlutou. Přechod na pouštní podnebí je velmi jasný. Pak když vjíždíte do Sacramenta, najdete místo zcela pokryté zelenými stromy. Celé město je zahradou s květinami, kaktusy a stromy zasazenými všude. Je to jako oáza uprostřed pouště. Sacrameno je krásné město, ale na vegetaci je zde cosi umělého a nepřirozeného.”

 

Když jsem se zepatl, zda Sacramento bylo vždycky takové, mému dotazu se dostalo docela reakce. Jeden člověk mi řekl, že důkaz toho, že možná ne, lze vidět v některých velmi starých domech, které ve městě ještě stojí. Později mě do jednoho takového vzali. Schodiště vědlo přímo do druhého patra kvůli přímému přístupu do interiéru, když by velká voda nepoklesla. Tento dům zůstal jako důkaz toho, že před dvěma třeti stoletími město Sacramento, které dnes leží uprostřed pouště, vidělo silné velké potopy.

 

Často slyšíme o tom, že řídké srážky jsou časté u pevninského podnebí. Meteorologicky možná padá déšť zhora, ale filosoficky padá zespoda. Jestliže je na zemi vegetace, pak zde vodní pára stoupá, kondenzuje se v mraky a padá zpět dolů na zem jako déšť.

 

 

 

Ztrátové zemědělství-----------------------------------------------

 

Tato země byla přeměněna na nekonečné žluté fleky tráv psárky. Mračna se zde už nevytvářejí, déšť už půdu nesvlažuje.V takovém životním prostředí došlo k intentivní mechanizaci moderního zemědělství až se vyvinuly zemědělské metody silně závislé na chemických hnojivech a pesticidech.

 

Když jsem po půdě chodil a kopal si do hlíny, došel jsem k závěru, že půda v Kalifornii nebyla vždycky neúrodná. Dokonce teď není půda chudá, ovšem zemina u povrchu je velmi vážně vyčerpaná. Je to výsledek zavlažování polí a obdělávání půdy čtyři krát, možná pětkrát do roka dvacetio či třiceti tunovými stroji až ztvrdne jak jíl. Slunce na to pálí a vysušuje to a vytváří na povrchu pole pukliny velké jak pěst. Přirozeně lze očekávat, že dodávání vody, hnětení a vysušování vytvoří takové praskliny.

 

Ovšem půda v rozích polí, přes které neprojely pásové traktory značky Caterpillar, je měkká, půda úrodná úplně stejně jako na mých vlastních polích. Jednomu farmáři jsem vysvětlil, že jeho půda vždycky neúrodnou nebyla. Řekl jsem mu, že půda úrodnost ztrácela s každým dalším přeoráním. Mechanizované zemědělství, které na půdu útočí chemickými hnojivy a pesticidy a také stroji, ji stále více vyčerpává.

 

Vědci dnes tvrdí, že chov dobytka půdu obohacuje. Nicméně pravdou je, že kamkoliv se podíváte, půdu akorát vyčerpává. Po rozhovoru s mladými lidmi z Austrálie, Indie apod. Jsem došel k závěru, že zvířecí hospodářství ničí úrodnost půdy. Otázkou je proč?

 

Španělé byli první, kteří začali v Americe chovat skot. Půda, u které by člověk očekával, že se ve výsledku stane úrodnější, se místo toho stala úrodnou méně. Vzhledem k tomu, že při chovu skotu na ranči jde veškerý zvířecí odpad přímo zpátky na pole, se to možná nezdá být možné, aby se půda stávala méně úrodnou, ale skutečností je, že ano. Je tím, že vegetace se stává méně rozmanitou.

 

Využívání moderních zemědělských metod problém ještě víc zhoršuje a vytváří negativní kruh. V Americe se půda zavlažuje pomocí postřikovačů a pěstují se krmné plodiny. Tyto plodiny se vyživují chemickými hnojivy, poté se sklízejí obrovskými kombajny, balí se a vyvážejí do celého světa jako krmivo pro skot.

 

Dobytek chovaný v Japonsku se nevykrmuje japonským krmením. Kravíny a vepříny dostávají krmivo z Ameriky. Vývozem všeho tohoto krmiva odčerpává Amerika úrodnost ze svých půd. Ty, kteří nevědí o ničem lepším, lze omluvit, když si myslí, že američtí farmáři chovající dobytek jsou bohatí. Ale tomu tak prostě není. Oni akorát prodávají plodiny pěstované využíváním produktů na bázi ropy. Půda pod jejich nohama se stává méně a míně úrodnou. Jistě, vydělávají peníze. Jenže stálé zbídačování půdy znamená, že ve skutečnosti vykonávají deficitní zemědělství.

 

Když se půda vyčerpá a pole rančeři opustí, přijdou pěstitelé ovoce. Postaví posktřikovače na zesláblou půdu, rozvezou chemická hnojiva a pěstují švestky, meruňky a pomeranče. To už dávno není produkce plodin za přirozených podmínek. To je zemědělství založené na energii z ropy. Dokonce voda, třebaže je někdy čerpána z blízkých zdrojů, je často přivedena potrubím ze vzdálenosti až stovky kilometrů. Tuto vodu rostříkují postřikovači po polích, ale když se vypařuje, vytahuje sůl z půdy. Toto neustále naplavovánísoli ve svrchní půdě nakonec přemění zavlažovanou půdu na slané pole.

 

Zemědělství zešílelo

 

Před mým odjezdem do Ameriky jsem měl v úmyslu hovořit o smutné situaci japonského zemědělce a požádat americké farmáře, aby přestali vyvážet tolik obilí a produktů z hospodářských zvířat. Když jsem tam však přijel, zjistil jsem, že věci se mají docela jinak, než jsem očekával. Pochopil jsem moc dobře, jak moc těžké to americký farmář má. Pěstované plodiny nerostou pomocí sil přírody. Jsou vyráběny energií z ropy. Takže být farmářem není žádná výhra. Obchodní společnosti a překupníci jako Sunkit mají největší profit z vývozu ovocných džusů do Japonska, ale farmáři samotní pouze vykonávají hrubé zemědělské metody s velmi skromným elánem. Žijí obyčejný, jednoduchý život a jedí jídlo nízké kvality. Jelikož používají moderní stroje, pesticidy a letadla, může se zdát, že to, co provádějí, je moderní zemědělství, ve skutečnosti je to výjimečně humpolácké, primitivní zemědělství.

A ještě navrch k tomu se spoléhají téměř úplně na monokulturu. Nic jiného než kukuřice se pěstuje ve středozápadní kukuřičném pásu. To jediné pěstovali něčí rodiče a tohle jediné také budou pěstovat něčí vnuci- pouze kukuřici. Stát za státem není pokryt téměř ničím jiným než kukuřicí. Když se jde dál na východ, všechna pole jsou osázená sojovými boby. Asi to zní směšně, ale je to pravda- zemědělci nepěstují nic jiného, než stovky a stovky hektarů sóji. To je naprosto vše, co pěstují. Když se posuneme zase dál na východ, jediné co nyní uvidíme, jsou pole pšenice. Tito obilní zemědělci nepěstuji téměř žádnou zeleninu pro domácí spotřebu. Jelikož nejsou soběstační, situace je napjatá. Obdělávají pole stokrát větší, ale žijí chudnším a sociálně hendikepovanějším životem než japonský hospodář na půlce či jednom hektaru. Ba co víc- plodinám, jaké pěstují, se nedostává požehnání přírody.

Důvodem toho, proč jsou na tom američtí farmáři tak špatně je ten, že vážně narušují přírodu. Základním příčinou toho je zase na masu založená strava Američanů. Osadníci a imigranti, kteří do Ameriky přišli z Britských ostrovů, Francie, Španělska a jiných evropských zemí jedli všichni maso. Chov hospodářskcýh zvířat na maso začal před dvěmi až třemi stovkami let, když byla tato půda poprvé osídlena. Věřím tomu, že to naprosto vyvedlo z rovnováhy půdu Ameriky. Amerika zavedla zemědělství, které nepěstuje základ lidského života, místo toho jídlem zásobuje vepře a skot. V Americe jsem lidem říkal: “Tato země , nepraktikuje zemědělství, které si hlídá potřeby půdy, že ne?”

V Kalifornii jsem měl to štěstí strávit jeden týden v pralese v tábořišti French Meadow. Zde jsem byl oblečen v džinbei⁵ barvy námořnické modři, rád a vášnivě jsem hovořil o přírodním hospodaření a zásadě, že nic není nutné, ke skupině, v níž bylo přes sto lidí, za mými zády se tyčily stromy a skály. Hluboce mě dojal táborový oheň na rozloučenou, který byl pro mě udržován poslední večer v táboře. Tehdy jsem si uvědomil, že jsem i já jim tam k něčemu byl.

Odjeli jsme z French Meadow a sjeli jsme na širokou Kalifornskou nížinu a pak se ubírali na západ ke komunitě, kde se přes dvacet mladých lidí z několika zemí pokoušelo vyčistit a kultivovat louku na kopcích v Upper Lake. Lámal jsem si mozkové závity , abych přišel na nějaký způsob, jakým překonat problém s pevným pokryvem žluté trávy psárky. Pak se mi najednou jednoho večera pod hvězdami zjevila metoda, jak se tohoto problému zbavit. V duchu jsem zaplesal radostí. Letní kalifornské trávy ještě vůbec neuvadly. Prostě jen v létě podřimovaly. Uvědomil jsem si, že se musejí ze své letargie probudit. Nabyl jsem totiž přesvědčení, že ambiciózní nápad, aby se pokryly vyprahlé kalifornské písky zelenou vegetací, byl nečím víc než jen bláhovým snem. Na druhý den ráno jsem mladým v táboře slíbil, že proměním Kalifornii na zemi s bujnou zelení a přiměju déšť, aby zde opět padal. Ihned jsme se dali do práce.

Borovice Ameriky také hynou---------------------------

Dříve na mé cestě do French Meadow.Všiml jsem si, že borovice roustoucí na horách v Kalifornii také umírají stejně jako hynou v Japonsku. Vlastně jsem našel téměř všechny borovice v Kalifornii už uhynulé. Zdá se, jako by byly zasaženy hnilobou asi deset let dřív než v Japonsku.

I když se variety borovice liší, tyto stromy hynou úplně stejným způsobem jako v Japonsku. Nejprve podlehne jeden strom a následující rok několik dalších stromů v bezprostřední blízkosti jsou zasaženy. Prvotní symptomy jsu také stejné. Došel jsem k závěru, že příčiny v obou případěch jsou stejné v obou zemích.^*

Jednou jsme na cestě pouhé během hodiny potkali kolem dvaceti náklaďáků, které vezly klády pořezané na horách. Řekl jsem, že to jsou “pohřebáci na dřevo” a zasmáli jsme se tomu s řidiči, co je řídili, ale nebyl to přehnaný názor. Když jsem se šel podívat na půdu, odkud dřevo vybírali, zjistil jsem, že oblast, kde došlo k holoseči před několika lety, se v podstatě změnila v poušť. Oblasti, z nich se dřevo sklidilo, se znovu nezalesňují, země se prostě často nechá zpustnout.

Borovice se porazí, protože už uhynuly. Dřevo se posílá do Japonska. Nějaký čas jsem říkával, že hnilobné plísně objevené u hynoucích japonských borovic nejsou v Japonsku původní. Když jsem pak byl ve Spojených státech, zjistil jsem, že tytéž plísně jsou přítomny u amerických stromů.

Začal jsem se zabývat problémem borovicové hniloby ve Spojených státech, když jsem měl to štěstí setkat se s ředitelem státního lesnického úřadu a probrat s nim toto a jiná příbuzná témata. Řekl jsem mu, že Kalifornie vypadá, jako by jí už nezbyl žádný strom na export a že by bylo lepší místo toho vyvážet macutake⁶. Byl překvapen, když jsem mu řekl, že jediná macutakedosáhla vyšší cenu než velká kláda. Ředitel mě představil řadě univerzitních profesorů. Po rozhovorech s nimi jsem zjistil, že američtí učenci mají na příčiny borovicové hniloby jinou teorii. Přisuzují nemoc tryskovým letadlům a suchu. Vypadalo to, že síť hozena americkými vědci je příliš hrubá a síť hozena japonskými badateli je příliš jemná. Výsledkem je, že ani jedni nejsou schopni chytit rybu, po které jdou: uspokojivé vysvětlení borovicové hniloby.

 

Amerika vysychá--------------

 

Z letadla je patrné, že třetina amerického kontinentu na východ a na západ od Sklanatých hor je naprostá pustina, červeno-hnědá poušť. V duchu to vyvolalo představu ohnivého pekla. Ve výšce devíti kilometrů vidíte kruhové farmy, které měří v průměru asi 800 metrů a jsou zavlažovány ohromnými otáčivými postřikovači. Jsou úplně jako oázy uprostřed pouště. Věřili byste, že Amerika jich má 80 000? Neuvěřitelné.

Dále na východ je země podél pobřeží řeky Mississippi obilný pás. Kukuřičná, pšeničná a sójová pole jsou rozšířena, kam jen oko dohlédna a zanechávají živý dojem, že se “obilnice” Ameriky velmi zvětšila. Půda je rozdělena jako šachovnice na větší moderní farmy, ale jedná se o pole smrti, která utrpěla nemilosrdnou škodu způsobenou těžkou mechanizací, chemickými hnojivy a pesticidy. Hlína je rozdrcena ohromnými traktory, organická hmota spotřebována a vyčerpána. V půdě žije málo mikrobů a když zaprší, svrchní zemina se odplavuje alarmující rychlostí deset ivíce tun na půl hektaru ročně. Většina americké zemědělské půdy je kopcovitá a zvlněná. Nejsou zde žádná teracovitá rýžová pole nebo přehrady jako v Japonsku, takže půda se jen neustále vymývá. Když uvolněná hlína vyschne, odnáší ji všude vítr jako prach. A jak jsem se již zmínil, zavlažování těmi obrovskými postřikovači vynáší na povrch země sůl, která se tam hromadí.

Půdě schází úrodnost, která by produkovala úrodu pořád rok za rokem, prot je jedna třetina až polovina polí ponechána ladem. Z letadla je proto vidět měnící se vzorec zelených a hnědých pásů.

Moderní zemědělství klade důraz na produktivitu práce a efektivitu. Nevyhnutelným výsledkem je monopěstitelství pšenice nebo kukuřice pomocí velkých zemědělských činností. Vyčerpává to úrodnost půdy a uvádí do pohybu negativní kruh, který se stává také základní příčinou ekonomického selhání. Moderní zvědecké zemdělství není v podstatě ničím jiným než žďářením naprosto bezohledným k přírodě. Výsledkem je úpadek úrodnosti s poměrem výnosu (poměr mezi výtěžkem energie a vložené energie), kterýse co deset let zkracuje na polovinu. Dnes se znovu nahradí pouze polovina energie nalité do půdy. K získání jedne kalorie energie v jídle, dávají farmáři do půdy dvě. Americké zemědělství zdaleka nezvyšuje svou produktivitu, jako se dá spíše popsat jako průmysl usilující o omezení úpadku výroby. Farmáři, kteří obhospodařují stovky hektarů na březích Mississippi, nejúrodnějších obilném pásu Ameriky nejsou schopni si zároveň žít a vydělávat tolik co Japonští zemědělci, kteří jen hospodaří na sto stopadesáti hektarech. Čelí zadlužování a prohlubující se chudobě, a tak půdu opouštějí. Základní příčina stojící za tímto nešťastným trendem je zničení amerického kontinentu, které mělo svůj počátek v chybných zemědělských praktikách. Dost dobře se možná jedná o spravedlivou a správnou odvetu vůči těm, kteří si mysleli, že bez respektu k Bohu a přírodě mohou přírodu přimět, aby pro ně pracovala.

Tento neočekávaný pohled na zemědělství v úpadku mě překvapilo a při cestě jsem se napřednášel o tom, že Amerika je zemí s umělou přírodou- zemí chudoby a že praktikuje druh zemědlěství, který je primitivní ve svém přístupu a metodách. Rolník z Japonska Američany překvapil, když všude hovořil o své údivu ze stavu amerického kontinentu. Vyšel o mě článeček v East West Journal a dokonce měl pozvali do Spojených národů.

Po návratu do Japonska jsem shlédl několik televizních dokumentů o stavu amerického zemědělství. Potvrdilo mi to, že to, co jsem předtím říkal, nebylo tak úplně od věci.