Navazuji na první část článku o tom, čemu se v letních měsících věnujeme.

Dcerka plstěním vyrábí panenky a na parapetu za růžovým hřebenem je k zahlédnutí synem vyřezaný trpaslík...

Překlad knihy zubaře Westona A. Pricea: V poslední době už vážně není jisté, do jaké míry se jedná dnes o skutečně vážnou nemoc, před kterou je třeba mít respekt, a kdy už jde jen o politiku. Fascinuje mě však, že titíž lidé, kteří se silně pohoršují nad těmi, kteří nošení roušek šidí tím, že si ji stahují pod nos, se nepohoršují se stejnou intenzitou hněvu nad sebou a těmi, kteří svým vlastním (ne vždy vynuceným) životním stylem přispívají ke svému stavu a k nemocem, s nimiž a na které pak dříve či později umírají.

V poslední době jsem velmi pokročila s překladem naprosto fascinující knihy Výživa a fyzická degenerace. Děkuji zde také za finanční příspěvek MUDr. Sergeji Jurčenkovi, zubaři s celostním přístupem (yurmax.cz). Jsem už ve druhé polovině knihy dr. Pricea a nepřestává mě udivovat, že státy a národy nepřijaly ochranná zdravotnická opatření pro zdraví svých občanů, které z této knihy vyplývají a platí jako přírodní zákony, ne jako dočasná móda. Zubař Price říká: „Bohužel mléko může mít vysokou vrstvu smetany neboli máselného tuku, a přesto mít málo esenciálních v tucích rozpustných vitamínů. To tvoří velice důležitou fázi našeho moderního problému.“ Neustále se totiž hovoří a píše o tom, že potřebujeme kvůli vitamínům jíst ovoce a zeleninu. Jenomže je to jen půlka pravdy, neboť jsou i vitamíny, které jsou rozpustné v tucích, zejména v živočišných. I to je jen půlka pravdy. Zda se tyto vitamíny (mám na mysli vitamín A, K2 a D) vůbec budou nacházet v dostatečném množství v živočišných produktech, záleží na krmivu pro zvířata. Čím více zeleného s chlorofylem, tím více vitamínů. Stačí žloutek od slepic či kachen z volného chovu, trocha másla, smetany, čajová lžička oleje z tresčích jater a zajistit dostatek minerálů z ostatních potravin včetně čistých bylinek, kostních vývarů, případně doplňků stravy (bor). Tyto minerály se vstřebají právě díky v tucích rozpustným vitamínům.

Zkrátka ani stát, natož výrobci mléčných výrobků občanům nezajistí v tucích rozpustné vitamíny. Doktor Price píše, jak to bylo před 80 lety: „Jeden velký distributor, jehož jsem požádal o spolupráci tím, že by udržoval zásobu másla s vysokým obsahem vitamínů, na které bych mohl lidi odkazovat, mi upřímně řekl, že si přeje, abych přestal lidem povídat o rozdílu obsahu vitamínu v másle. Nepřál si, aby lidé o máslu uvažovali s ohledem na jeho obsah vitamínů.“

Weston Andrew Price, DDS (1870-1948) byl kanadský zubař, který hledal vztah mezi výživou, zdravím zubů a celkovým zdravím. Cestoval kvůli tomu do mnoha zemí světa, složitě se dostával za izolovanými populacemi, lodí, pěšky, letadýlky. Dělal laboratorní rozbory jejich stravy, vyšetřoval zuby domorodců coby kontrolní skupiny a zuby těch domorodců, kteří přišli do styku se stravou moderní civilizace. Vše si fotil. Popsal přesně a detailně, co přesně naší stravě chybí, a co v ní naopak přebývá, co je příčinou zubních kazů a nízké imunity vůči nim i jiným onemocněním, jako je tuberkuloza apod. Elity moderní západní civilizace toto vesměs přehlížejí (i k vlastní škodě) a místo aby se ke zdraví přistupovalo především prevencí, životním stylem, hledají se různá nákladná a finančně neudržitelná řešení ve výzkumech a technikách bez porozumění kořenům problémů s fyzickou degenerací.

Zopakuji zde poznatek zubaře Pricea, který se zabýval zdravím slin, které nás podle něho také chrání před zubním kazem: „...čisté zuby se nemohou kazit. Mezi složitosti v aplikování tohoto výkladu je fyzická nemožnost udržet si zuby v prostředí úst bakteriologicky čisté. Další potíž je ve skutečnosti, že mnoho primitivních populací mělo své zuby téměř neustále umazané škrobovými potravinami a vůbec se nesnažilo o to, aby si zuby čistili. Přesto neměli zubní kazy.“

Doktor Price píše mj. o severoamerických indiánech, jak moc slábne morálka ve smyslu snahy zajistit si potraviny sám lovem či zemědělstvím: „Kdykoliv v roce by si mohli zajít na jeden z molů a chytat ryby nebo si je zabezpečit tak, jak byli zvyklí před příchodem moderních potravin, ale neustále usilují o to, aby byli a žili jako bílí lidé. Zřejmě si myslí, že je to známka odlišnosti nakupovat jejich potraviny a že je ponižující muset si jít hledat do přírody potraviny. Snadno se stali závislými na bílé mouce a cukru, džemech a konzervované zelenině a více dávají přednost tomu, aby jim vláda nebo charitativní organizace tyto věci spíš dodávaly, když si je nemohou koupit, než aby si šli sami si zajistily výživu.“

Poukazuje na to, že kdyby se někteří domorodci nechali žít po svém, nepotřebovali by humanitární pomoc z civilizovaných zemí, neboť jejich nouzi způsobil samotný kontakt s jídlem civilizace, která jim nyní chce pomáhat: „Když si člověk představí komunitu několika tisíc lidí, kteří mají průměrně 30 procent všech zubů napadeno zubními kazy a kde není ku pomoci celé skupině jediný zubař nebo zubní nástroj, trochu si může uvědomit ono utrpení masového charakteru, které musejí snášet. Obchod a výměna pro zisk udávají směr v bourání izolačních bariér mnohem dříve před rozvojem zdravotnických agentur a obchodním kontaktem nevědomě učinily nutnou nouzovou pomoc.“

Dr. Price připomíná, jak důležité je jíst játra (dnes v podobně paštik, knedlíků do polévky, na špízu apod.) v kapotile o domorodcích v tehdejším Súdánu: „Zajímal jsem se především o jejich stravovací návyky ať už kvůli jejich silné imunitě vůči zubnímu kazu, která se blížila sto procentům, tak kvůli jejich tělesnému vývinu. Zjistil jsem, že mají víru, která je jim náboženstvím, totiž že každý muž a žena mají duši, která sídlí v játrech a že charakter člověka a fyzický růst závisí na tom, jak dobře tuto duši krmí tím, že jí játra živočichů. Játra jsou tak posvátná, že se jich nesmí dotknout lidské ruce. Proto se s nimi vždy zacházejí pomocí svých oštěpů nebo šavle nebo se speciálně připravenými vidlicovými hůlkami. Jedí se jak syrová, tak vařená.“

Opakovaně se v jeho knize dozvídáme, k jaké degeneraci docházelo přechodem na jídlo bílého člověka, třeba u australských domorodců: „Padesát procent dětí mělo křivé zubní oblouky, což se vyskytovalo jenom u 11 procent dospělých…..Člověk si sotva dokáže vizualizovat, aniž by to viděl, tíseň skupiny primitivních lidí v situaci, v jaké byli tito lidé, nuceni žít na velice omezeném prostoru, nuceni živit se jídlem, které jim poskytuje vláda, zatímco si jsou vědomi, že kdyby se mohli vrátit ke svým normálním životním návykům, získali by zpět své zdraví a znovu by se těšili ze života. Mnoho osob jsme viděli se zanícenými zuby. Jedna dívka s píštělí vylučující hnis na druhé straně tváře je na obr. 58 (nahoře vpravo). Za jejich přirozeného života, kde mohli získat potraviny, které je udrží ve zdraví a ochrání zuby, nepotřebovali žádné zubaře. Teď ho potřebují, ale žádné zubaře nemají. Je snadné nadávat a obviňovat úředníky, kteří jim dodávají moderní potraviny, ze kterých se hroutí, ale je třeba si pamatovat, že prakticky všechny moderní civilizace jsou samy ve víceméně stejně vážné situaci.“

Za největší problém považuje to, že my moderní lidé jsme zpohodlněli a nechce se nám vyvíjet moc úsilí k tomu, abychom získali dobrou či lepší, natož nejlepší stravu. Často je to v rozporu se sociálním statutem člověka. Pokud se kdysi člověk stal třeba učitelem, nepočítal s tím, že bude muset chovat krávy. Byl to vážený člověk. Je jistě rozčarováním pochopit, že pokud chce člověk dnes mít kvalitní jídlo, nestačí zajít do běžného obchodu a za plat učitele či vyššího úředníka si tam něco koupit, co udrží naše zdraví. Zubař Price píše: „Jedna z nejtěžších věcí při pouštění se do aplikování moudrosti domorodců na naše moderní problémy je faktor charakteru. Indiáni z vysokých And byli ochotni jít stovky kilometrů k moři, aby získali kelp a rybí vajíčka, aby je jejich lidé jedli. Přesto jsou naši moderní lidé neochotni se dostatečně obtěžovat, aby získali potraviny, které jsou schopné dosáhnout kýžených výsledků.“ Popisuje dále zážitek na ostrově u Austrálie ohledně babičky rybářky: „Zeptali jsme se na matku a dozvěděli jsme se, že šla lovit ryby bez ohledu na skutečnost, že moře bylo docela rozbouřené. Když jsme tam byli, přišla se dvěma rybami (obr. 63). Zde byl jeden ze zásadních tajemství jejich štěstí a úspěchu v životě. Katolický kněz, který měl na starosti misii na tomto ostrově, mi řekl, že tato rodina si prakticky nikdy neřekla o jakoukoliv pomoc a vždy byla v situaci, aby pomáhala druhým. Byli šťastní a dobře vyživení. Je důležité si všimnout, že progresivní degenerace tvaru obličeje, která se vyskytovala v mnoha rodinách na jiných ostrovech, se v této rodině nenašla.“

Pokud se dr. Price setkal s lékaři, kteří v určité oblasti působili i desítky let, hlásili mu, že se u domorodců nesetkal s rakovinou či tuberkulózou, pokud žili přirozeně, pokud ano, „vyháněl“ je zpátky do lesů pryč od civilizace zase lovit, pokud vůbec chtějí přežít. Tvrdí dále: „Nenašel jsem dosud jedinou

Dcerka má nové vlasy

skupinu z primitivních populací, která by vystavěla a udržovala zdravé tělo tím, že by se živili jenom rostlinnými potravinami. V mnoha částech světa jsem nalezl nejzbožnější zástupce moderních etických systémů hájících omezení potravin na potraviny rostlinného původu. V každém momentu, kdy uvedené skupiny byly dlouho pod vlivem takového učení, jsem objevil důkaz degenerace v podobě zubních kazů a u další generace v podobě abnormálních zubních oblouků, a to v mnohem větší míře než u primitivních skupin, které pod tímto vlivem nebyly.“

Mohla bych dlouho psát a povídat o této zapomenuté knize a myslím, že bude dobře, když bude brzy k dispozici zejména obyčejným lidem u nás. Můžeme totiž rádi vařit, přinášet tu speciální inspirující recepty, které obsahují vitamíny rozpustné v tucích, ale mám za to, že tato kniha ale víc než jasně a víc než cokoliv jiného nejlépe odpovídá nejen na otázku co vařit a především proč.

Máte-li jakýkoliv dotaz nebo poznámku k obsahu tohoto článku, k jeho 1. i 2. dílu, napište mi na vera.dudman@gmail.com. Děkuji.