"Medicína tak léčí za obrovské peníze něco, co by měl řešit životní styl." s 18

Mám velmi ráda biografické či vzpomínkové  knihy od osob, které se již mají za čím ohlédnout a čas zabarvil jejich výpověď určitým nadhledem a moudrostí, je z ní cítit rozumový odstup od událostí, které se jim staly dávno. Mohou to být i lidé, kteří mi zdálky nemusejí být sympatičtí svými názory, ale zajímá mě, jak přemýšlejí a proč tak přemýšlejí a odpověď hledám v knize o nich. Zatímco oni žili desítky let, radovali se a snášeli i bolesti, celá jejich životní zkušenost se pak jako kouzlem vydestiluje do knížky, kterou můžeme buď rychle zhltnout, nebo také vstřebávat vědomě pomalu, abychom se neutopili v záplavě informací a nepřehlédli hodnotu podnětných myšlenek.

V posledním roce jsem přečetla pár zajímavých knih, jednou z nich je kniha rozhovorů Labyrint pohybu, které vedla paní Renata Červenková s mediálně známým fyzioterapeutem Prof. PaeDr. Pavlem Kolářem, PhD. Na obálce knihy stálo:

„Hýbeme se buď málo, nebo špatně a pohyb se vytrácí nejen ze života, ale i z medicíny,“ tvrdí profesor Pavel Kolář, renomovaný fyzioterapeut, který už třicet let působí na poli rehabilitační medicíny, potažmo i té sportovní. V důmyslném soustrojí lidského těla a mysli se snaží najít skutečné příčiny, které ho porouchaly, a správnou léčbou navrátit pacientům ztracené zdraví. V knižním rozhovoru s novinářkou Renatou Červenkovou vysvětluje základní principy lidského pohybu a jeho vývoje a také roli, jakou v něm sehrává náš mozek, a třeba i špatné geny, stres, přetěžování, neuspokojivé vztahy, absence spirituality, touha „užívat si“... Odhaluje překvapivé souvislosti, neboť v našem organismu se nic neděje náhodně, jak se nám, laikům, často zdá. Proč nás bolí rameno, když máme nádor plic? Proč sušinka uveze na kolečku víc než kulturista? Proč magnetická rezonance nic neobjeví, i když nás záda pekelně bolí? Proč je někdo pohybově šikovnější než ti druzí? Proč si tsunami fotíme, místo abychom před ní utíkali?

Jméno pana Koláře mi utkvělo v paměti v souvislosti s jeho členstvím v konziliu prezidenta Havla a  Klause.  Pokud bych měla charakterizovat jeho osobnost ne větami, ale heslovitě, tak z rozhovoru pro mě vyplynulo, že je to osoba ne-li tzv. renesanční, tak určitě rozhledem dalece přesahující svůj profesní obor. Je z jeho osoby cítit: úcta ke vzdělání, úcta ke čtení, pokora, tolerance. Jeho 13. komnatoue je Běchtěrejevovs choroba. Oplývá  zjevně hlubokou erudovaností v oboru, nahlížíme s ním letmo do historie oboru fyzioterapie a rehabilitace. Dokládá, že je třeba mít komplexní pohled na "lokální" zdravotní problém, může v něm hrát roli psychosomatik. V knize najdeme kuriózní vtipné i smutné případy z praxe u nás a v zahraničí, poznatky o neuroplasticitě ve smyslu kompenzace funkce části jednoho orgánu jinou částí těla, propojenost všeho se vším v našem těle, kdy jsou tělo a duše spojenými nádobami. Opakovaně potvrzuje, že problémy s bolestmi s určitou částí těla mohou souviset s chybným pohybovým stereotypem, případně, že příčina můžet být v jiné části těla, nebo v duši, že je třeba posilovat nejen záda, ale i bránici atd., ačkoliv nás bolí třeba loket. Právě díky tomu, že má pan Kolář bohatou praxi s obyčejnými pacienty, s pohybovou patologií dětí, je vyhledáváným lidmi, kteří patří mezi "celebrity" z řad sportovců , a to i ze zahraničí (Jágr, Djokovič, Jan Železny, Ester Ledecká). Pobavil mě historikou o citu Jágra po svou vlasntí hokejku  a svého brusiče bruslí. Ať již má kdokoliv jakýkoliv problém, vše je relativní, i práh bolesti a ani sebepoškozování člověka (vykloubení ramenního kloubu), aby získal tímto jednáním pro sebe nějakou výhodu, pan profesor nahlíží se soucitem, pacienta neznevažuje, nezjednodušuje soud o takových osobách. Každý přijímá informace o svém zdravotním stavu jinak a každý lékař je možná jinak podává, což se ve výsledku sčítá a má to vliv na možnosti uzdravování či jeho rychlost.

S pohybem je to mnohem složitější, o čemž svědčí jeho slova: " ..Oni totiž trénují jenom svaly a neučí se pohyb. Ten, kdo kdysi kosil trávu, házel telatům nebo skládal uhlí, se choval mnohem přirozeněji než ten, kdo zvedá činky.  Někdy má takové nevyvážené posilování horší důsledky než pohybová aktivita u těch, co nevstanou od počítače." (s. 73)

Rozpovídal se nejprve o svém dětství, o babičce, o tom, jak byl vděčný, že mohl studovata  mít klid v bytě po babičce, jak sportoval, ale nakonec se už věnoval své profesi. Vysvětlil, jak jsou lidé často limitovaní v tom, jaký sport jim půjde nebo nepůjde na vrcholové úrovni, protože každý máme jinou konstituci, jinak hluboké kloubní jamky atd. Jak je toto důležité mít na vědomí v přístupu ke "kolektivu" hráčů, jimž možná někteří trenéři "napaří" stejný trénink. Vyzdvihuje přínos známé paní Ludmily Mojžíšové a Vojtovy metody, a upozorňuje, jak těžké je někdy rozhodovat o dalším kroku v léčbě pacientů s komplikovanou diagnózou. Podobně jako pan MUDr. Jan Hnízdil si je vědom, že lidé časo berou pilulku na pilulku, nebo jejich kombinace může přinést další diagnózu.

Jeden český zpěvák zpívá, že "děti sáňkují už jen z povinnosti". Určitě děti rády tráví čas u počítačů a musím říci, že o to více se upřímně vážím toho, že naše děti můžeme rozptýlit přirozenými aktivitami venku, jako je sběr ovoce, ořechů, úklid apod. Počítače jsou velice návykové, jejich hry, seriály apod. Snad ani nemusím z knihy citovat, jak se zdraví české populace nezlepšuje (stoupá každý rok počet diabetiků, osob  s obezitou) a kolik peněz ročně to stojí. Neberu nic, co tvrdí, za slovo, protože ani prostor knihy nemůže vystihnout vše, co by rád sdělil, ale jistě stojí mnoho jeho nastíněných názorů za zamýšlení: "Třeba takové dítě v Indii, Mongolsku nebo v jiných..., kde musí odmala hlídat sourozence a ještě pomáhat rodičům s prací, aby všichni přežili, je nakonec sociálně vyspělejší než to naše, a často i šťastnější. ...Musíte si umět odepřít, abyste dostala náhled na věc. (s. 19) Není nutné ho brát za slovo, protože právě při špatné technice kosení, začnou lidi bolet záda. Kontextu celé knihy je však jasné, co chtěl prof. Kolář sdělit.

Jako katolík nemá příliš liberální názory a je proti narušování přirozených biologických stereotypů. Já osobně si nemyslím, že jen stát či církev by měli mít právo na oddávání párů, na druhou stranu je jistě alarmující, že  "jen 15 % dětí nemanželských párů žije ve společné domácnosti s oběma rodiči."

Je třeba  vyzdvihnout kvalitu paní novinářky, která mu kladla zasvěcené dotazy a občas s citem doplňovala jeho výpovědi zajímavostmi, které pan Kolář potvrdil a případně rozvinul či doplnil. Paní Červenková se zmiňuje o tom, že v ČR je sice nízká kojenecká úmrtnost, že se zachraňují i velmi nezralá miminka, ale klade si otázku, za jakou cenu (nejen finanční). Její srdce říká ano, ale rozum už má pochybnosti, protože ty děti pak mají později mnoho zdravotních komplikací s obrovskými finančními náklady. Vzpomínám si také na její výrok v souvislosti se zdravím ve stáří: "...je důležité dát život létům a ne léta životu." Zkrátka že se dnes lidé "nedožívají" vysokého věku, ale "přežívají" do vysokého věku. Je pro mě přesto svěžím větrem slyšet od člověka zapojeného do zdravotnického systému: "Potřebujeme manažera nemoci, který by vyšetřování i léčbu u starších pacientů mezioborově koordinoval, s erudicí bránil pacienta proti zbytečným zásahům....Každý den v nemocnici navíc představuje pro starého člověka velké riziko, že se domů už nevrátí." (255, 257)

O Labyryntu pohybu nemá smysl  více psát, ale číst ho, určité úvahy je vždy fajn si připomenout, jako například tuto níže, která o kvalitě knihy a osobnosti pana Koláře hodně vypovídá: „Už vím, že kaluž se nemusí jen přeskočit, může se i obejít. Hodně jsem ubral ze svých vášní, méně odsuzuji, spíš se snažím být soudný. Také už vím, že nelze usilovat jen o to, aby byl každý den příjemný. V životě je důležité mít nějakou vizi a směr, z nichž nesmíme ustoupit. Důležité také je, aby člověk nebyl životními událostmi vláčen, aby se naopak podílel na jejich tvorbě. Jinak vás to odtáhne někam, kam třeba vůbec jít nechcete. Je dobré si občas najít chvilku a zeptat se sám sebe, zda tam, kam míříte, vůbec chcete a hlavně proč a zda to má skutečně smysl. Podstatné je to, abychom své cesty jednou ve svém svědomí nelitovali.“

Kniha končí tématem smrti, ke které se prof. Kolář vyjadřuje mj. takto: "Člověk musí neustále vést sám se sebou diskusi o smyslu života ve vztahu k jeho konci....Musíme umět obětovat svůj život pro druhé.

Je jen jinak přirozené, že se prof. Kolář na zdraví člověka sice dívá z mnoha stran, ale především z pohledu fyzioterapeuta. Nevím, zda mě klame paměť (knihu jsem dočetla před několika týdny a čtu už jinou), ale s politováním musím konstatovat, že mi v paměti neutkvěly nějaké hlubší poznatky o kloubní výživě nebo zejména v případě dětí o prenatální výživě. Mohu si klást nadále otázku: je to jen "karma", hvězdná konstalace, lekce duše dítěte pro rodiče, souhra neznámých náhod, že se někomu narodí dítě s rozštěpem páteře, předčasně apod.? Nebo zde hraje roli absence v tucích rozpustných vitamínů jako jeden z mnoha faktorů? V souvislosti s touto absencí a právě třeba s rozštěpem se totiž píše v knize zubaře Pricea, se kterou souvisí mj. tento blog a kterou překládám. Jsou jistě věci, které člověk musí s pokorou přijmout takové, jaké jsou (vrozená vada, úraz, předčasná smrt). Současněby se ale neměl uzavírat před některými otázkami s nimi spojenými. Pozdní odpověď na ně by sice už možná nemohla pomoci jemu či jeho dítěti, ale třeba by mohla být prevencí budoucích těžkostí jiných lidí a prevencí nemalých finančních nákladů, které jdou na úkor celé společnosti.

Další odkazy:

https://cpmpk.cz/pavel-kolar/

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/206562210800016-13-komnata-pavla-kolare/

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/219562210800026-13-komnata-jaroslava-baby/

https://www.vitalia.cz/clanky/nejsme-opravari-clovek-si-muze-pomoci-sam-rika-slavny-fyzioterapeut-pavel-kolar/?ic=gallery-header&icc=backlink

https://www.youtube.com/watch?v=tT9gT5bqi6Y