Milí čtenáři
blogu,
Vy, kteří jste již
četli knihu Japonky Marie Kondo
Zázračný úklid,
využijte svůj čas efektivně a již nečtěte dál a přijďte sem
zase někdy jindy, možná tu bude článek, který pro Vás bude
přínosnější. A možná už vůbec máte být dávno pryč od
počítače a internetu!
Vy, kterým se ještě
do ruky či čtečky nedostala kniha výše, na chvilku se tu
zastavte, protože jsou věci, které nás ve škole neučili a
babičky byly jiná generace a asi by k tomu měly jiný přístup.
Je třeba nejen vařit, ale i uklízet. Kniha má obálku se stroze
uklízeným interiérem (skoro holobytem), vypadá, že v něm ani
nic není – to se to pak vytváří dojem, že je uklízeno, když
v něm vlastně nic není, že? Obálkou se nenechte odradit. My
žijeme v bytech a domech, kde věci ke svému životu potřebujeme,
a autorka to ví. Dovolte tedy, abych k ní napsala pár slov.
Když jsem se kdysi
po zahraničním studiu v Tokiu vrátila z Japonska, uvědomila jsem
si, že naše česká obydlí nejsou ani tak prostory k bydlení, ale
že jde v porovnání s Tokiem o velkosklady, o nevědomé a
zneužívání našeho velkého prostoru ke někdy zcela bezdůvodnému
shromažďování různých věcí. Totiž ty důvody jsou, ale
mnohdy pochybné. Samozřejmě, že nejsme Mongolci, kteří žijí v
jurtách s jen minimem věcí, připravení spakovat si svých pár
švestek a jít na nové pastviny. Nejsme ani Japonci, kteří pole
neorali, nekosili a tudíž nepotřebovali mít na svých
hospodářstvích tolik strojů a věcí. Byly navíc ještě nedávno
časy, kdy nebylo tolik zboží, lidé si věcí více vážili,
protože výrobky nevznikaly tak snadno a levně a nekvalitně. V
mořích neplavaly plastové sáčky. Dědilo se a přešívalo
oblečení. Dědily se nástroje. Japonci věci dnes hromadí, časy
se pro ně změnily.
I tak mám za to, že
není žádná náhoda, že zrovna v Japonsku kvete minimalismus a že
zrovna tam se narodila Marie Kondo. Obzvlášť v Tokiu mají lidé
malinké byty a je třeba využívat prostor efektivně je pro to
nejnutnější. Domy navíc Japoncům po staletí ničily kromě
požárů i četná zemětřesení, a tak se naučili v
souladu s buddhistickou vírou tolik nelpět na věcech jako
evropské národy. Prodejnost knihy Zázračný úklid se
ne náhodou v Japonsku zvedla po nedávné vlně cunami. Knihu
Zázračný úklid sice napsala Japonka, ale to neznamená, že
se některými principy nemůžeme inspirovat tady u nás.
A že máte
rodinu a její členové neuklízejí, tak se stejně z úklidu
radovat nebudete, i kdybyste sami uklízeli, takže
je to marnost?
Marie Kondo říká,
že pokud začnete se svými věcmi, u sebe, pokud si
skutečně uklidíte v prvé řadě to svoje, je naděje, že dříve
či později se spustí řetězová reakce a ostatní členové
rodiny se přidají. Zkrátka nekritizovat druhé, kteří
jsou nevšímaví, jinak na truc nebudou uklízet. Malí i velcí.
Můj manžel a děti používají mp3 přehrávače, v nichž mají
písničky, podcasty a audioknihy. A protože jsme anglicko-česká
rodina, postupně jsem si od nich na chvíli vzala jejich přehrávače
a sdělila jim, že do nich nahraju jednu takovou zajímavou
audioknihu… Anglicky je audioverze dostupná na youtube pod názvem:
The Life-Changing Magic of Tidyng up: The Japanese Art of
Decluttering and Organizing. Možná
knihu přeskakují na
zajímavější nahrávky,
ale dcerka mi nedávno donesla nějaké plastové hračky, jestli je
prý nechci, jinak je prý
můžu vyhodit…
Metoda uklízení
Japonky Marie Kondo (obchodně nazvaná KonMari
Method™)
je jednak o:
1) Umění věci
jednou provždy s respektema poděkováním za jejich odvedenou
službu vyhodit a
2) Zároveň se hezky chovat k těm, které si opravdu ponecháme.
Mám
tu zkušenost, že i
stroje a neživé věci – že člověk musí vědět, jak na ně –
s respektem a citem.
Každá je individuální, třebaže mohla být vyrobena v rámci
masové produkce, proto je radno se ke
všemu, co si ponecháme, chovat se hezky i v myšlenkách.
Libil se mi i přístup Marie Kondo k
věcem, které člověk vyhazuje: má se osoba
třeba s nějakým kouskem oblečení
rozloučit s tím, že jí
naučil, co mu nesluší.
Máte pocit, že jde
o klamavou reklamu, když v podtitulu je napsáno “Pořádek jednou
provždy? “ Jen trošku. I my můžeme mít opravdu jednou provždy
uklízeno a cítit se lépe, kniha tento slib splňuje, pokud se jí
budete řídit. Existují totiž dvojí typy úklidu:
1) Takový ten denní
(udržovací), kdy musíme udržovat domácnost, dávat
věci na jejich místo, kde tyto věci “bydlí”, na místo, které
jsme jim vědomě určili, abychom je tam zase našli. Zkrátka po
jejich použití je dáme zase zpátky, protože každá práce má
svůj začátek a konec. Udržovat takový pořádek je snazší, než
ho dělat. To znamená - je lepší pořád průběžně uklízet.
2) Druhý typ úklidu
je ten velký, ten jednou provždy a la KonMari.
A právě ten velký
úklid “jednou provždy”, o které je v knize řeč, má dvě
fáze:
1)Vyhazování a
2) Rozhodování kam s těmi věcmi, které si ponecháme
V podstatě jsme
obklopeni různými, často zbytečnými
a nikdy nepoužívanými věcmi
a důvody jejich držení jsou dvojí:
1) Strach, že
přijdeme o svoji minulost, vzpomínku či identitu, lpění
na minulosti (dokonce někdy pokoj po někom musí zůstat tak, jako
by se v něm zastavil čas, muzeum)
2) Úzkost a
nedůvěra v budoucnost, myslíme si, že se “to” bude
jednou hodit, že to jednou použiju, příprava na 3. světovou.
(Jenže rakev nemá kapsy...)
A jsou dle paní
Marie Kondo i dva typy bordelářů:
a) Nedokážou nic
vyhodit
b) Nedokážou nic vrátit na své místo
Japonka Kondo ráda
uklízela už od malička, studovala lifestylové časopisy pro
hospodyňky, aplikovala jejich rady na úklid a napsala i svou
diplomovou práci o úklidu a nyní pracuje jako uklízecí koučka
popularizující svou metodu. Z její knihy je zřejmé, že její
metoda, která je skutečně efektivní, není žádná složitá
věda ani otravná vojenská kázeň
hodná Sparťana.
Navrhuje ani ne
nutně uklízet místnost po místnosti, ale podle kategorií
(stejné ke stejnému do jednoho “domova”), protože
jedině tak má člověk nad jednou hromádnou takového nadělení
představu, kolik všeho doma vůbec má a kde to asi v
tuto chvíli může být. Zkrátka vytahat věci stejné
kategorie a položit je na podlahu a tím je “probudit k životu”
a začít třídit. Nemáme začínat fotkami (jen zpomalí proces),
ale uklízet v tomto pořadí:
1) Oblečení
2) Knihy
3) Papíry
4) Drobnosti (komono)
5) Sentimentální věci
V knize je několik
uklízecích vychytávek, třeba proč neskládat ponožky
jako bramborové koule, jak ušetřit prostor vložením kabelek
jednu do druhé, proč si vyprázdnit po příchodu domů kabelku, že
kulaté nádoby jen zabírají prostor, proč jasně vymezit prostory
pro každého, že je třeba mít respekt k penězům a nenechávat
mince jen tak povalovat všude, proč neukazovat nikomu, jaké své
věci vyhazujete. Věci si uložit tak, abychom ihned viděli, co
a kde máme a snadno to vytáhli k použití. Kondo říká: “Mnozí
lidé navrhují úložné prostory tak, aby odpovídaly provozu v
domě, ale jak se podle Vás takový provoz vůbec
ustálil?...uklízení není o tom, kolik toho dokážete
schovat do zásuvek...”
Dobrý tip je
seřazovat věci zleva od nejtmavší barvy po nejsvětlejší. Knihy
v polici stejně tak: od nejtěžší či nejtmavší barvy po
nejsvětlejší. Je fajn ukládat si věci (trička) do krabic od
bot, které paní Kondo s celoživotní
zkušeností doporučuje aniž by člověk musel kupovat drahý
nábytek a shánět další úložné prostory.
Kniha čtenářům
ukazuje, že uklízení a zbavování se věcí může být stejně
zábavné a radostné jako nakupování. Marie Kondo říká, že
ideální je nechat si jen to, co nám při doteku dělá radost
(“spark joy”, tokimeku
suru), tedy co nám doslova rozbuší srdíčko, rychlí puls, co
nás za srdce chytá. Nejsme ale Hurvínci, abychom tuto radu brali
doslova a nechali si jen koloběžku. Myslím si ale, že sice ne
vždy tomu tak musí doslova být (kuchyňský nůž mě za srdce moc
nechytá, ale jsem ráda, že ho mám - třeba jeden japonský z
jednoho kusu oceli je můj oblíbený), ale to neznamená, že se to
nemůžeme naučit - vážit si věcí, které nám slouží, vážit
si toho, že je vůbec máme a vidět na nich to dobré.
Knížku doporučuju,
ale jen jako volnou inspiraci (či spíš motivaci?),
nelze ji aplikovat na naše poměry bezmyšlenkovitě, nepochybně
jde i o dobrý marketing- kniha vyšle asi ve 30 jazycích a Marie
Kondo je nyní jedna z nejvlivnějších osobností. Myslím si
ale, že moje babičky, pokud by byly naživu, by knihu nerozdýchaly.
Je lepší si knihu ale přečíst sám a neposuzovat ji či její
autorku jen na základě toho, co jsme o ní slyšeli. Je to jako s
rozvinutými pomluvami. Opravdu nikomu neradí vytrhávat si oblíbené
stránky z knih. Někdo knihu vážně nepotřebuje, protože se o
úklizení zajímá a má doma vzorně uklízeno, nebo si to aspoň
myslí. Budiž takovým ženám opravdu upřímné uznání. Vím
však, že mnohých domácnostech, kde to stále ještě asi není
ono.
Původními
klientkami této uklízecí koučky byly Japonky v Tokiu, ne české
ženy. Je to Japonka s dětským hláskem (částečně
stylizovaným), ne emancipovaná Švédka. Japonské ženy se stále
starají o domácnost a i když mají VŠ , zůstávají po svatbě v
domácnosti, manželům chystají svačinu do dřevěné krabičky.
Vzhledem k tomu, že v jejím životním příběhu (součást
marketingu?) je skutečnost, že o uklízení se tato japonská žena
zajímala od dětství, je pro mě důvěryhodnou osobou, a to i přes
zjevný marketing, který tuto skutečnost využívá.
Nežiju v
miniaturním japonském bytečku, ale na statku. Uklízela jsem
průběžně už skoro rok, ne najednou, po místnostech (ještě
neskončila), vědomě a s radostí, neboť jsem konečně věděla
proč a jak, a byla přesvědčena o smysluplnosti této činnosti,
věděla jsem, že nepůjde o marnou snahu, kdy se za chvíli zase
vše vrátí do starých kolejí. Z mého života odešlo asi 15
velkých pytlů.
Sama knížka je
vlastně napsána v minimalistickém duchu - je stručná, vtipná a
myšlenky v ní jsou také pěkně “uklízeny”, občas se
opakují, snad se záměrem sugesce, aby se nám dostaly do
podvědomí. Je podle mně vhodná pro kohokoliv, kdo má pocit, že
to doma není jaksi ono. Ať totiž žijeme na zámku, na statku či
v malinkém starém bytě, lze zapracovat na tom, co máme, pracovat
s tím, co máme. Úklid je základ. Nejmodernější luxusní byt
není zárukou, že i po čase se v něm budeme cítit stále v
pohodě, pokud nevíme, JAK uklízet. Věřím, že automaticky se
člověk zlepší v nakupování nových věcí. Nezačne nenávidět
nakupování či dokonce lidi, kteří rádi nakupují, ale sám (a u
sebe člověk má vždy začít) bude nakupovat s lepší rozvahou.
Bude toho nakupovat asi méně a jen to co opravdu potřebuje,
protože se zlepší v úsudku, zda vůbec potřebuje nějakou
věc kupovat. Třeba nepotřebuje právě proto, že díky úklidu
zjistil, že nějakou věc už má (našla se !). Na trhu je další
zajímavá kniha od Karen Kingstonové: Zbavte se nepořádku s
feng-šuej, kterou jsem četla ještě před Zázračným
úklidem. Také skvělá. Paní
Kingstonová zase pro změnu žila asi 20 let na Bali.
Malá poznámka:
Nevím, zda nejde o špatný překlad, ale řekla bych, že
Japonka věci skládá dle fotek horizontálně (na přehlednou
plochu), ne vertikálně, jak se v knize píše. Pokud bychom je
skládali do komínku vertikálně, tak bychom se ke spodnímu tričku
snadno nedostali.
Zdroje:
Konmari.com, YouTube.com
Příspěvky
Zanechej komentář
Zanechej odpověď